Fiat Tipo je normálním autem za normální peníze. Žádný luxus a zábavné svezení však nečekejte
Každý čtenář tohoto článku, který má v rodném listě nižší cifru narození než rok 1990, si musí Fiat Tipo pamatovat. Hranatý hatchback vyráběný mezi lety 1988-1995 hustě brázdil české silnice a vlastně nevypadal vůbec špatně.
Pro další roky celkem úspěšný vůz nahradil model Bravo a Tipo tak bylo uspáno, a to na rovných dvacet let. Vrátilo se v roce 2015, a to nejen jako hatchback, ale zároveň jako sedan a kombík. Poselství mělo stejné, i když doba se za jeho produkce značně změnila. Teď je Tipo jedním z posledních normálních aut na trhu.
Výbava RED se povedla
Ačkoliv testovaný model se zrovna tuctově netvářil, v nejvyšší výbavě RED vypadal moc pěkně, například díky příplatkové červené barvě Passione za 14 tisíc korun, líbivému oplastování i lesklým stříbřitým klikám. Dynamicky vypadající sedmnáctipalcové elektrony jsou šmrncovní a navenek lze 4368 milimetrů Tipo rozhodně označit různými přídavnými jmény, ale rozhodně bych nepoužil termín „nudný“.
Velikostně je Tipo i nadále autem z přelomu tisíciletí, do menšího vozu se tehdy normálně vešla celá rodina. Teď už se většinou sahá po větších vozech, protože proč ne, že? Ale to neznamená, že výše zmíněné stále neplatí.
Rozměry odpovídají tomu, že Fiat se dá použít do města i mimo něj. Uvnitř se úplně v klidu usadí čtyři cestující, na zadních sedadlech je limitem zhruba 185 centimetrů a s prostředním sedadlem počítejme spíš jako s nouzovkou. Zavazadlový prostor poskytuje 440 litrů, vstup do něj je dostatečně široký, navíc má nízkou nákladovou hranu, takže se do něj věci příjemně skládají.
Příliš mnoho plastů
Teď ještě k interiéru. Tady už tak shovívavý nejspíš nebudu. Interiér totiž i navzdory nejvyšší výbavě působí poměrně lacině a trochu zastarale, a to nemluvě o dekorech palubní desky v podobě lesklých plastů. Ani zpracování není úplně podle představ, v místech kde bych čekal měkčené plasty, jsou tvrdé. V nejvyšší výbavě…
Další malá auta
Ale občas tu nějaký ten závan moderny je, například v podobě sedmipalcového multimediálního displeje, který má krásnou grafiku a intuitivní ovládání. Intuitivní jsou i ostatní tlačítka v kabině, jen jsou z nepěkně vypadajícího materiálu. Slavné to není ani s palubním displejem, ten je oproti infotainmentu tak pět let pozadu.
A co to znamená? Znamená to, že Tipo už zkrátka není nejmladší a jeden moderní displej a pár vyspělých asistenčních systémů to prostě nezachrání.
Zdroj: Bart BěhalPřevodovka kazí dojem
Pod kapotou se nachází mild-hybridní patnáctistovka s výkonem 130 koní, točivým momentem 240 Nm a 48V BSG elektromotorem, který je uložený v nové sedmistupňové dvouspojkové převodovce. Elektromotor dodává 15 kW a je samozřejmě příjemné, že dovolí startovat či parkovat v elektrickém režimu či popojíždět v zácpě bez zbytečných emisí.
Problém byl ale jinde a celkový dojem z tohoto vozu mi lehce zkazil. Mild-hybridní motorizace za mě ztroskotala na fungování automatické převodovky, její spolupráce s pohonnou jednotkou rozhodně nebyla podle mých představ.
Zdroj: Bart Běhal
Rozjet se plynule a bez cukání bylo zbytečně náročné, podobně nepříjemné bylo přeřazování a zastavit se bez cukání? Bohužel, ani tohle se mnohdy nepovedlo. A k tomu je třeba přidat také prodlevu, která nastane v reakci na silněji sešlápnutý plynový pedál.
Přitom u většiny vozidel s mild-hybridním pohonem správné chování jednotky, která například vyplňuje prodlevy, celou jízdu značně zjemňuje. Bohužel u Fiatu to tak není.
Naštěstí se aspoň příjemně tichý motor projevil pozitivním způsobem na spotřebě, to u městského vozu vždycky potěší. Kontrolka EV, signalizující elektrickou jízdu, se na palubním displeji rozsvěcovala poměrně často, což by odpovídalo slibům automobilky. Tipo údajně zvládne v tomto režimu až 62 % jízdy. I díky tomu se průměrná spotřeba během týdne dostala na 6,2 litru.
Zdroj: Bart BěhalDynamika není špatná
Jízdní vlastnosti neurazí, ale nijak extrémně nenadchnou. Povětšinou odpovídají tomu, že řídíme auto z kategorie těch levnějších. Na menších nerovnostech je Tipo celkem komfortní, ale na těch větších už je podvozek docela ubouchaný a například při jízdě na kostkách jsou cítit i vibrace ve volantu. Pocítíte tedy většinu zpomalovacích prahů i hlubší kanály.
V zatáčkách se zase karoserie naklání a ve vyšší rychlosti hrozí také nedotáčivost, či odskakování v případě nerovností. Podstatně příjemnější je tohle 1330 kilogramů vážící italské vozítko ve chvíli, kdy ho přepnete do režimu City a právě ve městě ho taky používáte.
Pro zkušenějšího řidiče je příliš měkké, nedává jasnou zpětnou vazbu ohledně toho, co se děje pod koly a řízení má kolem středové polohy mírnou vůli. Ale předpokládám, že „pan řidič“ asi nebude sahat zrovna po Tipu. Ale ti, co se učí, nebo naopak řidiči přes padesát, ocení jeho lehkost, snadnou ovladatelnost a nekomplikovanost.
Zdroj: Bart BěhalA abych vynahradil předchozí ostřejší kritiku, musím uznat, že dynamika auta není úplně špatná, tady právě elektrický boost celkem pomáhá. Když se tedy řidič rozhodne pokořit některého ze svých kolegů na silnici, předjížděcí manévr se jistojistě vydaří. Stejně tak Tipo zvládne jako první vystřelit ze semaforu a na stovku se umí dostat za devět vteřin.
Jak tedy vypadá celkové hodnocení? Pokud nás nenapadne požadovat po autě vyloženě gurmánské svezení a nebudeme na něj mít zbytečně velké nároky, dostaneme hezký, milý a schopný vůz pro každodenní použití, jehož benefitem je navíc základní pořizovací cena 489 900 Kč. Ten testovaný ve výbavě RED pak přijde na 788 900 Kč.
