Fiat Croma (1986 – 1996)
Když si dáte trochu práci s hledáním, Cromu najdete už v cenách kolem dvaceti tisíc korun. Koupit si prostorný a pohodlný sedan s 500 litrovým kufrem a výkonem přes 100 koní za menší peníze, než levný čínský skútr je jistě velmi lákavá představa. Jenže všechny ty hrůzostrašné historky, které jste kdy slyšeli o ojetých italských autech, dostávají bohužel v případě Cromy často až nepříjemně reálné obrysy.
Největším problémům se vyhnete, když budete hledat jeden z posledních vyrobených kusů. Ty totiž sjely z výrobní linky v roce 1996. Potíž je v tom, že většina nabízených (a pochopitelně těch nejlevnějších) kousků pochází z druhé poloviny osmdesátých let a má najeto hodně přes 200, někdy i přes 300 tisíc kilometrů.
I když se vám ale podaří sehnat pozdější model, není zdaleka vyhráno. Halvním problémem je nedostatečná kvalita dílenského zpracování. Různých pazvuků, klepání, vrzání a skřípění si uvnitř skutečně užijete. Aby taky ne – výplně dveří i palubka jsou z nepřizpůsobivých tvrdých plastů a protože karoserii by slovem „tuhá“ označil snad jen ten nejčernější vtipálek, všechny ty plasty se o sebe třou a vržou.
Torzní rozměklost karoserie má bohužel ještě horší důsledky. Například velmi rychle odcházejí tlumiče, na českých silnicích většinou nevydrží víc než 40 tisíc km. Celý podvozek není na příliš rozbité silnice dimenzovaný, odcházejí silentbloky předních i zadních ramen a také pérování.
Přestože jízdní vlastnosti velkého sedanu s pohonem předních kol se s tehdejší německou konkurencí z řad Mercedesu W124 a BMW E34 nedají srovnávat ani omylem a rychlé nájezdy do těsnějších zatáček naprosto nelze doporučit (pokud chcete zjistit, čemu se říká totální nedotáčivost, zkusit to můžete), pod kapotou se Croma mohla pochlubit na svou dobu převratně moderní technologií.
Mluvíme zejména o dvoulitrovém turbodieselu, který se do Cromy začal montovat v roce 1988. Jako vůbec první v Evropě měl totiž tenhle čtyřválec přímé vstřikování nafty a označení, které byste nejspíš přisoudili jiné automobilce – 2.0 TDI. Převratná novinka umožnila velkému autu jezdit pohodlně za nějakých pět litrů nafty na 100 km a rozhodně netrpěla nedostatečným zátahem. Ten se ještě zlepšil po faceliftu v roce 1991, kdy motor dostal turbo s variabilní geometrií lopatek.
Na druhou stranu tohle „pra-tédéíčko“ trpělo všemi negativy, které jsou s přímým vstřikem nafty od počátku spojeny – bylo celkem hlučné a dost čoudilo. U ojetých exemplářů je třeba dávat pozor na stav, protože pokud se majitel pravidelně nestaral o vstřiky, může být katastrofa na spadnutí. Stačí, aby se jeden z nich částečně ucpal a nestejnoměrné rozprášení směsi nafty a vzduchu ve spalovací komoře může rychle propálit píst.
Řešení ovšem existuje – do Cromy se montoval i větší turbodiesel o objemu 2,5 litru. Pocházel z továrny Iveco a jeho původním pracovním prostředím byly nejrůznější dodávky a malé náklaďáky. Jeho 115 koní si s Cromou poradí jako nic a protože se příliš nezatěžuje, je prakticky nesmrtelný.
Mezi benzínovými motory se vyplatí hledat rovnou ten nejvýkonnější, tedy dvoulitrový čtyřválec s turbem a výkonem 155 koní. Na rozdíl od nepřeplňovaného dvoulitru má robustnější ojnice, je tichý a disponuje mimořádnou tažnou silou. Dvoulitrem bez turba, na který narazíte nejčastěji, se nenechte zlákat – je velmi poruchový a většinou spáchá sebevraždu ještě podstatně dřív než karoserie.
autoweb.cz
