Robot Expedice pokračuje ve svém dobrodružství. Výprava sedmi historických vozidel putuje z Prahy do japonské Ósaky. Cílem je výstava Expo 2025, která se nachází 16 000 kilometrů od českého hlavního města. Zatím se posádkám podařilo ujet prvních 600 kilometrů. První etapa s cílovou destinací v Maďarsku však nebyla žádnou velkou výzvou. Jenže druhý den, který zavedl sedm historických vozidel do méně známých vod, ukázal, že v Srbsku a Bulharsku se mohou stát neočekávané momenty. 

Cílem Robot Expedice je zdolat 16 tisíc kilometrů a přivést česká a japonská historická vozidla na výstavu Expo 2025 v Ósace. Sedm posádek bude putovat bezmála měsíc, a to přes hory, pouště, ale i přes světové metropole. Expedice navazuje na výpravu čtyř českých turistů, kteří se v roce 1970 vydali na první Expo v Ósace pěšky a stopem (Expedice Sakura 1970).

„Mám rád české vozy a české výrobky. Chceme ukázat, že Česká republika vždy měla a stále má světu co nabídnout. Expedice ROBOT je nejen cestou, ale také poselstvím o naší účasti na světové výstavě v Ósace a její podporou,“ řekl vedoucí expedice Josef Zajíček, který do Japonska vyráží s Tatrou 603 z roku 1959.

Po noci strávené ve městě Kecskemét jsme pokračovali v našem dobrodružství. V místním supermarketu jsme nakoupili snídani a posílili se. Energie byla potřeba, jelikož jsme měli před sebou 750 kilometrů. Vjeli jsme na dálnici a začali hltat kilometry. Po zhruba dvou hodinách cesty jsme se dostali k srbským hranicím, kde jsme museli začít řešit mobilní data. Srbsko není členem EU a nefunguje zde bezplatný datový roaming.

Společnými silami se nám podařilo všem členům posádky pořídit „eSIMky“, abychom měli k dispozici online mapy a mohli si sdílet aktuální polohu. Celkem malý problém jsme vyřešili, ale hned ho vystřídal další, a tentokrát už vážnější. Škoda 100 se startovním číslem 5 přestala startovat. Startér se vůbec netočil. Kde byla chyba? Na to Václav Dědek dlouho nemohl přijít. Myslel si, že je vadný systém zapalování, který si sám vyráběl. Mechanici vyrobili náhradní kus, avšak ani po jeho výměně auto nechtělo naskočit. Nakonec se přišlo na to, že závada je na startéru, který však posádka číslo 5 u sebe nemá.

„Josefe, mohl bys mi sehnat u kamaráda v Turecku startér na moji ‚Stovku‘?“ poprosil Václav vedoucího expedice Josefa Zajíčka. Jak to se Škodovkou dopadne? To se zatím neví. Do té doby musíme Václava při každém startu roztlačovat.

To ale nebyla jediná technická závada tohoto dne. Ford Mustang zůstal stát na krajnici dálnice. Naštěstí to ale nebylo nic fatálního – praskla pojistka. Dalibor Šebek a Martin Novotný byli na podobné situace dobře připraveni. Zvedli kapotu, vyměnili pojistku a během pěti minut nám byli v patách.

Dalibor má s tímto druhem technické závady zkušenosti, jelikož při prvním podniku Oldtimer Express kvůli spálené pojistce zablokoval pravý pruh na mostě v Bratislavě a způsobil dopravní kolaps. Od té doby je připraven!

Tomuto incidentu jsme se spíše zasmáli a pokračovali dál v cestě. Na maďarsko-srbské hranici jsme se ještě rozloučili se zastoupením Toyoty a novináři, kteří nás první dny doprovázeli s Toyotou Coronou ze šedesátých let. Zamávali jsme jim a pokračovali do Bělehradu. V hlavním městě jsme navštívili českou ambasádu, kde nás přivítal a pohostil český velvyslanec Jan Bondy. K obědu nám přinesl místní specialitu jménem pljeskavica.

Úplnou náhodou se ve stejný čas přišel na velvyslanectví podívat Janko Houtek z kanálu Honzikovic cesta, který ze Žďáru nad Sázavou jede do Ázerbájdžánu na jízdním kole. Plní si tím svoje sny. Stejně jako my při cestě do Japonska.

Po obědě na ambasádě a milém shledání jsme pokračovali v naší cestě. Po zhruba 400 kilometrech směrem na západ nás druhá etapa zavedla mezi hory, kde jsme si při západu slunce mohli užít dechberoucí scenérie srbské krajiny.

Slunce rychle zapadlo za obzor a my jsme pokračovali na bulharské hranice. Obávali jsme se zdržení, ale to naštěstí nepřišlo. Poprvé jsme rozsvítili světla a v hluboké tmě se vydali na ubytování. To se nacházelo zhruba 50 kilometrů za Sofií a tentokrát to nebyl kemp, nýbrž motel. To znamenalo jediné. Všechny posádky si mohly užít noc v plnohodnotné posteli. Jenže to jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Kousek před cílem nás navigace zavedla do zákazu vjezdu u dálničního nájezdu. Dvě posádky s číslem 3 a 6 si toho nevšimly a zákazem projely. Hned za dopravní značkou čekali policisté, kteří Škodu Octavii a Škodu 120 okamžitě zastavili.

Ihned jim chtěli odebrat řidičský průkaz. „Řekli nám, že si řidičáky máme vyzvednout za měsíc na tureckých hranicích,“ vyprávěli Ivo Tůma a Mikuláš Koščo. Nakonec se kluci rozhodli se strážníky domluvit na pokutě. Nabídli jim 100 euro a policisté to přijali. Úplatek? Pravděpodobně ano, ale takto to v těchto krajinách bohužel chodí.

Druhá etapa se vydařila, až na problémy s policisty a noční šichtu za volantem. Na druhou stranu, všechny posádky to zvládly ve zdraví a auta bez fatálních poruch, což je to nejdůležitější. Sice drobné technické problémy byly, ale buď se rychle vyřešily, nebo nebyly zásadní. I na hranicích šlo všechno hladce. Nicméně jsme zjistili, že ráno musíme vyrážet dřív, jelikož k ubytování jsme dorazili ve 23:30 místního času,“ shrnul den Josef Zajíček.