Dodge Journey SXT 2.0 CRD

• Dynamika 4

• Chování na silnici 4

• Provozní náklady 4

• Praktičnost 4

• X-Factor 4

• Celkové hodnocení 4

Na úvod

V Evropě to tak silně nevnímáme, ale Dodge vždy platil za jednu z „chlapštějších“ značek koncernu Chrysler. Stačí se rozpomenout na ikonické Chargery a Challengery z šedesátých let, nebo na zběsilé osvalený Viper z devadesátých.

Jenže nejen sporťáky a musclecary je automobilka živa – upřímně řečeno spíš naopak, živí jí mainstreamové modely, jako například malé MPV Dodge Journey. Říkáme malé, ale to platí pouze v americkém měřítku, mezi evropskými soupeři patří bezesporu k těm větším. Dodge má s vozy MPV dlouholeté zkušenosti, i když v Americe se jim dřív říkalo spíš „minivany“ (což se nám v mnohých případech zdá výstižnější).

Journey jde s dobou a kombinuje základ MPV se vzhledem připomínajícím patřičně nazlobené SUV. Výrazná maska, ostré hrany, na silnici je nepřehlédnutelné a na první pohled prozrazuje, ze kterého kontinentu že přijíždí. Právě vizuální podobnost s lehkými teréňáky by mu mohla pomoct, protože tuhle image zákazníci pořád chtějí, navzdory protestům ze strany ekologických aktivistů a podobných skupin.Technika

Dodge Journey na sobě nese stopy již zaniklého spojení s automobilkou Daimler, které poznáte zejména v interiéru, kde najdete ovládací prvky známé ze starších Mercedesů. Technicky je ale Journey už někde jinde – napříč montovaný motor, pohon předních kol a zadní náprava typu multilink jsou veskrze evropská záležitost. Platforma je přímo převzata ze sedanu Avenger, který upřímně řečeno v Evropě příliš body nesbírá.

Pro evropský trh se Journey nabízí se dvěma motory – benzínový čtyřválec o objemu 2,4 litru můžete znát už z některých vozů Mitsubishi a Hyundai a v tomto případě ho dostanete jen se základní výbavou. Pokud chcete výbavu lepší, bude to jedině s dvoulitrovým turbodieselem, pocházejícím od koncernu Volkswagen. Ano, mluvíme o ikonickém TDIčku, tentokrát laděném na 140 koní a 310 Nm. Když vezmete v úvahu pohotovostní hmotnost vozu 1990 kg, začíná být jasné, že tenhle Dodge se musclecarům ze šedesátých a sedmdesátých let v jízdních výkonech rozhodně nevyrovná.Na silnici

Dvoulitrové „tédéíčko“ stačí na Journey jenom hodně těsně. Rozjezd od semaforů je ještě docela slušný, díky typické vlně točivého momentu, známé v určitých kruzích jako „zátah vocpoda“, jenže pak už musíte rychle řadit, abyste motor udrželi v poměrně úzkém poli využitelných otáček a jakmile se rozjedete rychleji, hranatá karoserie začne postupně prohrávat boj s protivětrem. Udávaná maximální rychlost kolem 180 km/h je tedy zcela reálná.

Jak už jsme si u těchto motorů zvykli, zvukový projev uchu řidiče zrovna nelahodí a vibrace se sem tam přenášejí do interiéru. To bychom ale motoru dokázali s přivřenýma očima odpustit, kdyby byl jinak bez chyb. Bohužel se tu objevují dvě věci, které se příliš pochválit nedají a obě souvisí s nepoměrem mezi výkonem motoru a hmotností a velikostí auta. Zaprvé jde o prodlevu turbodmychadla – dokud se neroztočí, motor zkráta nemá sílu přinutit objemného Dodge k jakékoliv znatelné akceleraci. Druhá nectnost s tím přímo souvisí – pokud chcete jet, musíte motor držet v otáčkách a ždímat z něj výkon. Jak známo, efektivita vznětových motorů je nejlepší při částečném zatížení, zatímco při takovémto nasazení se výhody ztrácí.

Dodge Journey vás tedy neoblaží spotřebou, kterou již zmíněné kruhy označují jako „zapětnasto, tykrávo“, při průměrně svižné jízdě bude vyžadovat mezi 9 a 10 litry nafty na 100 km a pokud se pokusíte jet dynamičtěji, ještě víc. Jenže vy se o to pokoušet nebudete, protože i když má podvozek dostatek přilnavosti, kombinace vysokého těžiště a přeposilovaného řízení bez zpětné vazby vás rychle zbaví jakékoli chuti jet rychle.

Dodge Journey je zkrátka auto, které celou svou bytostí vybízí k poklidné a rozvážné jízdě. A proč ne, spousta zákazníků hledá právě to. Příliš tuhé stabilizátory ovšem na nekvalitní silnici přenášejí do auta chvění a příčné nerovnosti umí karoserii nepříjemně rozkolébat. Ve městě je ale naštěstí všechno v pořádku.Prostor a výbava

Od rychlé jízdy vás odradí i sedačky, které postrádají jakékoliv boční vedení. Jsou to typická americká „křesla“, navrhovaná tak, aby byla pohodlná i při delším sezení a aby uměla pojmout i na evropské poměry nadstandardně tvarovaná pozadí pasažérů.
Vnitřní prostor byl samozřejmě při vývoji klíčový a naštěstí už se neobjevuje faux-pas některých amerik, které kombinovali obří vnější rozměry s naprosto nevariabilním a stísněným interiérem. Journey má tři řady sedaček a na rozdíl od větší části sedmimístných MPV se ta třetí dá použít i pro dospělé pasažery, ačkoli delší cestování v sedmi lidech bych nejspíš nedoporučil.

Přístup do třetí řady řeší posouvání a odklápění druhé řady. Vzniklý otvor celkem dostačuje, bohužel k manipulaci se sedačkou druhé řady je potřeba dost síly a to jak při odklápění, tak (celkem neobvykle) i při vracení na původní místo. Představa upocené subtilní mladé maminky, která potřebuje naložit nákup, ratolest nacpat do sedačky a ještě se nakonec musí plnou silou opírat do těžkých sedadel se přímo nabízí.

Jinak má ale Journey nejlepší interiér, jaký jsem kdy v Dodgi viděl. Pravda, na současnou evropskou konkurenci (namátkou mě napadá skutečně pohledný Grand Scénic, na jehož představení jsme s Daliborem byli nedávno) zdaleka nemá, ale ve srovnání s dřívějšími vozy značky je to nebe a dudy. Většina plastů je tvrdá a materiály nepůsobí zrovna nejhodnotnějším dojmem, ale dílenské zpracování je kvalitní a hranatý design se dobře hodí k exteriéru vozu.

Když sklopíte třetí řadu sedadel (která bude u většiny prodaných vozů využita jen sporadicky), máte k dispozici rozměrný zavazadelník s rovnou podlahou a když pojedete jen ve dvou a dáte vale i druhé řadě, máte na povel skutečnou dodávku. A to nemluvím o spoustě užitečných odkládacích schránek…Verdikt

Přestože zatím to pro Journey ve srovnání s Evropou nevypadá nijak zvlášť růžově, teď přichází na řadu jeho velký trumf. Seznamu příplatkové výbavy dominuje systém satelitní navigace s barevnou obrazovkou a couvací kamerou (při délce téměř 4,9 metru velmi užitečná) a hudebním systémem s integrovaným pevným diskem za celkem 49 tisíc, třetí řada sedaček vás vyjde na 37 tisíc. Další příplatky vpodstatě nejsou potřeba, protože Dodge všechno užitečné nabízí už v ve výbavě SXT. Ta je, pravda, o necelých 100 tisíc dražší, než základní verze, ale najdete v ní třízónovou klimatizaci, litá kola a tak dále.

Cena verze SXT je 770 640 Kč a i když připočítáte zmíněné příplatky, a ve srovnání s Fordem S-Max, či Renaultem Espace je plus mínus na stejno. Dodge zachraňuje lepší základní výbava, je ovšem otázka, jestli to zákazníkům bude stačit. Pokud budou trochu jako já a budou se i za volantem rodinného přepravníku chtít alespoň trochu bavit, nejspíš sáhnou raději po S-Maxu.

Honza Koubek

Měření a technické údaje