Dodge Caliber 2.0 CRD

• Dynamika 6

• Chování na silnici 6

• Provozní náklady 6

• Praktičnost 6

• X-Factor 6

• Celkové hodnocení 6

Amerika je pro mě zatím velkou neznámou. Ano, vím že je to v době cenově dostupných mezikontinentálních letů trochu s podivem, ale nikdy jsem tam nebyl, přestože mě to hodně láká… i když, jak se to vezme. Láká mě příroda, která tam oku fotografa nabízí na mnoha místech vpravdě fantastické kompozice. Odrazuje mě často omílaná mentalita američanů – což ovšem může být dost dobře nesmysl. Několik amíků znám osobně a jsou to všechno dobří a vzdělaní lidé. A když se to tak vezme, rednecks (neboli burani) jsou všude. Amerika je holt velká, tak je jich tam hodně. Ale i kdyby to všechno byla pravda a já byl pořád na vážkách, jestli se tam vydat, nebo ne, všechno by rozhodla jediná věc. Stačí, když si vybavím lahodný zvuk osmiválcového motoru, který se líně převaluje na místě, nebo rozzuřeně řve v plném tahu, a je jasno – jakmile se ta možnost objeví, do Ameriky se určitě podívám.

Americká auta mě baví. Jsou velká, žravá, arogantně okázalá, ale mají svou duši. Ehm, vlastně jsem tam zapomněl dát jedno slovo: stará americká auta. Mezi těmi novými se totiž zaprvé evropan nemá moc šanci vyznat a zadruhé jsou na rozdíl od svých předků povětšinou dost nudná. I když ani to už dnes neplatí. Naštěstí totiž přichází nová generace aut, kterým se už zase dá bez uzardění říkat „pravé ameriky“.

Rozdílný úhel pohledu

Ať už jde o retro muscle cars typu nového Mustanga, připravovaného Camara či Challengeru (v některých případech už je to spíš plagiát, než retro), nebo o velké potvory jako Chrysler 300C, nebo Dodge Charger, které můžete mít s nápisem HEMI a novou verzí onoho legendárního motoru pod kapotou, stačí jeden pohled na karoserii a je jasno: automobilová duše se do amerik vrátila.

A stačí jeden pohled do interiéru a je jasno podruhé: nekvalitní plasty tam povětšinou zůstaly. Když se nad tím člověk zamyslí, není se vlastně čemu divit. Američani na kvalitu, kterou známe třeba od Audi, prostě nejsou zvyklí, takže jim nijak nechybí. Auto je tam spotřebním zbožím, dívají se na něj přece jen trochu jinak, než my. A importované evropské a japonské vozy jsou pro ně většinou exotické zboží.

Útok na starý kontinent?

No a tím se dostávám k dnešnímu autu. Jmenuje se Dodge Caliber a na fotkách vypadá jako pořádně velké auto s obrovskou maskou, osmiválcem pod kapotou a spoustou místa uvnitř. Nutno říct, že se to designovému oddělení opravdu povedlo – jenže až ho uvidíte na ulici, zjistíte, že je menší než oktávka. Je kratší, ale zato je vyšší a na rozdíl od oktávky ho rozhodně nepřehlédnete. Za svůj prvotní omyl se vůbec nemusíte stydět – že automobilce opravdu šlo o to, aby auto vypadalo větší, je zřetelné už ze skandálu, který se v USA rozpoutal po tom, co Dodge do svých reklam na zbrusu nový Caliber nadaboval do pozadí zvuk osmiválce, který domnělou velikost auta výrazně podpořil.

Pravdou je, že pod kapotu by se osmiválec vešel jen stěží – Caliberu stačí k pohonu (pouze předních kol) paleta čtyřválců, začínající na benzínové osmnáctistovce a záhy končící na benzínovém, nebo naftovém dvoulitru. Cože? Nafta? Vždyť tu přece v Americe používají jen do kamionů a zemědělských strojů, ne? Ano. Jenže Caliber je přímo určen k americkému útoku na zámořské trhy.

Potíž je v tom, že k tomu mu naftový motor stačit nebude, zejména když se jedná o dobře známý turbodiesel od koncernu VW, neboli v čechách tolik oblíbené „tédéíčko“. Které, navzdory davům nekritických příznivců, v dnešní době svou kultivovaností na common-railové soupeře zdaleka nestačí. Po nastartování se kabinou rozlehne nezaměnitelný a nepřeslechnutelný klapot a každou razantnější akceleraci provází rezonující dunění. Na druhou stranu ale motor ukazuje i své nejsilnější stránky: na nedostatek pružnosti si nebude stěžovat nikdo a když nebudete týrat motor na každém semaforu, odmění se vám víc než slušnou spotřebou. Klidně se dostanete pod sedm litrů, nebo i níž.

Americké highways tu nemáme

Evropskými měřítky se bohužel nedá hodnotit ani podvozek. Upřímně řečeno, soupeře pro jízdní vlastnosti Golfa GTI jsem ani nečekal, americké priority jsou prostě jiné. Jenže o nějakém houpavém pohodlí se taky mluvit nedá. Je to něco mezi. Když jsem si ale uvědomil, že auto jezdí na osmnáctipalcových kolech (přestože gumy se za nízkoprofilové zrovna označit nedají), zhodnotil jsem jízdní komfort jako celkem vyhovující. V zatáčkách auto poměrně slušně drží stopu a vlastně můžete jet i docela rychle, když ovšem budete mít dost odvahy. Ono to totiž není nic moc příjemného. Auto sice stopu drží, ale celká karoserie se podivně kymácí a naklání, o nulové zpětné vazbě volantu ani nemluvě. Zkrátka, příliš sebejistě Caliber v zatáčkách nevypadá.

Dostáváme se k hodnocení interiéru a jsme opět u rozdílného pohledu – ani tahle amerika není mezi ostatními výjimkou. Použité plasty se dají srovnávat spíš s korejskou, než s evropskou konkurencí a jejich dílenské zpracování je místy tristní. Jenže, abych byl úplně spravedlivý, všechny ty neobroušené spáry, škvíry a vzájemně nelícující a nesedící detaily jsou mimo běžné zorné pole uživatelů. Objevíte je, až když otevřete dveře, odklopíte středovou opěrku, nakloníte se pod volant a podobně. Nepozorný člověk si jich možná ani nevšimne. V takovém případě se tedy musíte smířit pouze se dvěma odstíny šedi a tvrdým povrchem, mírně náchylným k mechanickému poškrábání. Lakovaná středová konzola (za příplatek) působí sice mírně vulgárně, ale americkému autu bych to klidně odpustil. Že je vůz zaměřený na mladou generaci poznáte i podle toho, že montovaná audiosouprava má velmi slušný výkon, subwoofer v zavazadlovém prostoru a navíc dva reproduktory, které se dají vyklopit z otevřených pátých dveří – takže můžete vyhrávat kamarádům na plážovém mejdanu…

Nedostatky vyvažují podstatné přednosti

Možná to vypadá, že pořád jenom kritizuju a na autě se mi nic nelíbilo, ale to není pravda. Zaprvé se mi líbí design. Je odvážný, až drzý, neotřelý a nepehlédnutelný, což mi celý týden dokazovaly reakce kolemjdoucích. Že ukazovat prstem není slušné, na to spousta z nich zapomněla. A to jsem měl černé auto s chromovými koly, co teprv, kdybych měl zářivě žlutý lak, který Dodge také nabízí.

Zadruhé, shrňme si mojí dosavadní kritiku: motor je hlučný a nekultivovaný. Ale na druhou stranu je úsporný a dobře táhne. Podvozek není zrovna sportovní – ale na poměry běžných uživatelů je dostatečný a nekomfortní také není. Interiér působí levně – ale hlavní nedostatky jsou oku skryty. Takže je to tak půl na půl, chyby tu jsou, ale dají se omluvit. Zejména, když nahlédnete do ceníku, který bude největší zbraní tohoto auta. Nejlevnější model s benzínovou osmnáctistovkou totiž můžete mít za 445 tisíc. Dieselový dvoulitr začíná na 525 tisících a nejvyšší stupeň výbavy, který jsem měl v testu, stojí bez příplatků 589 tisíc. Na špičce nabídky je benzínový dvoulitr s automatickou převodovkou CVT za 599 tisíc. Časem lze čekat ještě přiostřenou verzi Caliber SRT4, ale spíš než sporťák to bude jen rychlejší (a méně pohodlná) verze téhož. Přiznejme si zcela otevřeně, že tahle cena v kombinaci se vzhledem auta, bude poměrně podstatnému množství lidí při rozhodování naprosto stačit.

Závěr je jednoduchý – já bych si Caliber nekoupil a nedoporučil bych to nikomu, kdo si za volantem rád užije trochu rychlejší jízdy. Ale pokud chcete neotřelý styl za velmi zajímavou cenu, Dodge tu pro vás možná něco má.

Děkujeme za spolupráci podniku RoadCafe v Pardubicích (www.roadcafe.cz) i majitelům starých amerických skvostů. Zvláštní dík Vojtovi D. za organizaci v časově napjatých podmínkách!

Honza Koubek

Měření a technické údaje