D-FENS: Nulová vize, nulový výsledek.

Norský inženýr jménem Trond Åge Langeland jistě nebude nikým obviňován, že patří k nějakému undergroundovému hnutí bezohledných petrolheadů. Je pracovníkem norského úřadu Statens vegvesens, což je něco jako naše Ředitelství silnic a dálnic, státní organizace. Také ho nikdo asi nebude podezírat z toho, že by byl hloupý, protože si loni doplnil svoje vysokoškolské vzdělání o akademický titul PhD na univerzitě ve Stavangeru, rovněž státní. Aby ho získal, musel napsat diplomovou práci a jejím předmětem byl průběh a výsledky programu Vision zero v Norsku. Tento program byl ovšem také státní.

Pro pana Langelanda představoval stát podle všeho rámcovou podmínku všeho. Bez něj by neměl práci, nestudoval by a ani by neměl o čem psát diplomku. Přesto se v ní dopracoval k pozoruhodnému zjištění i závěru.

Vision Zero (nulová vize) je program, který si klade za cíl redukovat počet mrtvých a vážně zraněných v silničním provozu na nulu. Toho má být docíleno koordinovaným přístupem všech zainteresovaných složek, tedy stavitelů silnic, dopravních inženýrů, urbanistů, návrhářů dopravních systémů, designérů aut, měst a obcí, policie, škol, občanských organizací a dokonce rodin. Něco jako když Goebbels v roce 1943 vyhlásil v Německu totální válku. Hlavním principem programu je, že lidský život jako nejvyšší hodnota je nadřazen mobilitě i jiným společenským zájmům, tedy ono známé „musí se to zavést, i kdyby to mělo zachránit jen jediný lidský život“.Prakticky vede „nulová vize“ k opatřením jako snižování rychlosti ve městech na 30 km/h, dopravně-inženýrským opatřením, tzv. zklidňování dopravy, osvětově vzdělávacím programům vkládaným do hlav dětí apod. Zde je nutno poznamenat, že Norové nastartovali svůj program v roce 2002 a uchopili ho korektně, na rozdíl od socialistické Velké Británie nebo některých amerických velkoměst, které ho pragmaticky proměnily v program na rozšiřování policejního dohledu, kamer a radarů. Kromě Norska se k nulové vizi hlásí i jiné státy, zmíněná Velká Británie, Švédsko nebo Nizozemí.

Ačkoli přístup Norů byl systematický a seriózní, soustředil se spíše na prevenci, vzdělávání a dopravně inženýrská opatření, tak musel Langeland konstatovat následující: Během deseti let, po které norské úřady provozují program Vision zero, se na statistikách počtu mrtvých a vážně zraněných na norských silnicích nezměnilo nic. Učinil tento závěr na základě pohovorů se třiceti dopravními experty.Zabýval se také statistikou. Do roku 1990 klesal počet usmrcených a vážně zraněných tempem asi 100 za desetiletí. Pokud by tento trend pokračoval stejným tempem, dosáhl by v roce 2010 čísla 150. Realita hovoří o 250 úmrtích nebo vážných zraněních za rok, píše.

Langeland ve své práci nalézá východisko zcela v intencích toho, co by se dalo od něj čekat. Opatření v rámci Vision Zero byla málo důrazná, je třeba přitlačit na pilu. Lidé jezdí rychle, do aut je třeba namontovat omezovače rychlosti s přívlastkem „inteligentní“, jezdit po městě 30 km/h a mimo město sedmdesát, a politici by měli vyřešit dilema, zda mít nula obětí na životech a místo toho obětovat některé osobní svobody nebo naopak. Drakonická opatření prý přinášejí významný efekt. V podstatě navrhuje prohloubit a utužit to, o čem sám prokázal, že to nefunguje. Hezká diplomová práce. Amen.

V čem se stala chyba?
Jak správně název naznačuje, Vision Zero je vize nebo etický imperativ, ale nikoli záměr. Pokud by nula mrtvých bylo cílem, je to při současném stavu techniky dopředu nereálný cíl, navíc zavánějící sociálním inženýrstvím. Co když lidé určitou míru rizika při jízdě autem akceptují? Patrně ano, jinak by dobrovolně nejezdili, podobně jako dobrovolně nestrkají krokodýlům hlavy do tlamy nebo prsty do elektrické zásuvky.

V projektu s nejasnými cíli určenými nejasnou vizí a hypotetickým jedním zachráněným v popředí se těžko stanovují priority. Filozofie „musíme to udělat, i kdyby to mělo zachránit jen jeden jediný život“ je špatná, dokonce je fatální a skrytě zvyšuje počet těch „nezachráněných“ životů. Zdroje jsou vždy omezené a finanční zdroje ve společnosti také. Je účelné vynakládat prostředky, čas a kreativitu na něco, co možná zachrání ten mýtický jeden jediný život, nebo na něco, co jich s jistotou zachrání deset? Mnoho zajíců, psova smrt.Jakýkoli systém se „shared responsibility“ neboli dělbou odpovědnosti na všechny strany je také špatný. To vede k alibismu a přesouvání odpovědnosti na druhé. Lidé jsou takoví, rádi svalují odpovědnost někam jinam, často zcela absurdně (např. že nedostatečná kontrolní činnost policie vede k velkému počtu nehod na začátku prázdnin nebo že cyklista jedoucí na červenou havaroval proto, že řidič v jiném směru jedoucí na zelenou nedával dostatečně pozor). Nechť je každý odpovědný v rámci svých povinností a má k tomu také patřičný rámec svobody konání. Jak prosté. Zero vision posouvá odpovědnost někam jinam, směrem ke společnosti, institucím, úřadům, obcím nebo komunitám. Ty ale volant v ruce nedrží.Jedno se nulové vizi nedá upřít. Nasměrovala zájem veřejnosti směrem k dopravně-bezpečnostním tématům a dodala jim určitý sociální rozměr. Zapojením designérů aut a projektantů silnic poukázala na fakt, že za nehody nemohou jen řidiči-piráti, což je pohled na problematiku, kterého se dostává nám. Ukázala, že kromě represe a policajtů krčících se s radary v křoví existuje ještě jiný přístup. Pan Langeland ukázal, že i státní úředník se dokáže kriticky vyjádřit k práci svého sponzora. Pošleme naše dopravní „experty“ do Norska. Beztak pocházejí z o/Osla.

D-FENS