D-FENS: Jánošíkův syndrom

Bohatí musejí dostat vyšší pokuty! Takový je návrh ministra Bárty. Dopravní expert Huml svého duchovního vůdce podpořil argumentem, že pokuta musí bolet každého stejně.

Návrh je mezi lidem znám a provázela ho mediální kampaň, kdy byly prostému lidu předkládány příklady nejrůznějších manažerů, šmelinářů a kulaků přistižených při pirátském řádění na českých silnicích, kterého se dopustili, když svým luxusním vozem (Škoda na leasing) směřovali ze svého luxusního sídla (rodinný domek v satelitním souboudí provedený v populárním odstínu „hypotéční žlutá“) vykořisťovat dělníky do kamenolomu.

Jako první bych se pozastavil nad tím, že zastánce tohoto způsobu trestání zajímají jen přestupky dopravní, které tvoří jen část přestupkového práva. Existují přestupky proti veřejnému pořádku, na úseku podnikání, ochrany životního prostředí, ba dokonce na úseku geologie nebo ochrany státních hranic, a ty je nezajímají. To proto, že dopravní přestupky jsou nejčastějšími delikty, týkají se doslova každého a zaměstnávají nejvíce úředníků. Lze na nich vybrat a také se vybere nejvíce peněz, s neustálým rozšiřováním represe v dopravě se z nich stal výborný a dokonce předem kalkulovaný zdroj příjmu mnoha různých subjektů. Pokušení „podojit“ tento specifický druh deliktů a ždímat z nich politický i finanční kapitál je ohromné. A když se tento zájem zabalí do líbivých frází o sociální rovnosti, je u jednodušší části elektorátu vyhráno.​Dále se musím pozastavit nad neekvivalencí mezí příjmem a majetkovou situací, kterou řada z nás poznala na vlastní kůži. Můžete mít nadprůměrné příjmy a přitom být téměř nemajetný, a to aniž byste měli nějakou supervýhodnou hypotéku nebo leasing. Někteří lidé jsou tak asociální, že posílají své děti do drahých škol, aby jim zajistili lepší vzdělání, životní perspektivy a aby z nich nevyrostli vidláci, kteří mají sklon volit populistické strany bez ideologie. Hradí rodičům bydlení nebo prarodičům léky. Takové lidi je samozřejmě třeba zvlášť potrestat.

Ale i kdybychom od toho všeho odhlédli. Můžeme být přece také na chvíli demagogové. To je každého věc, že chce platit dětem školu, má jezdit podle předpisů a dodržovat rychlostní limity, jakkoli nesmyslně byly navrženy. Prostě děti půjdou do obyčejné školy pro lopaty nebo si tatínek vezme na pokutu půjčku a na půjčku splátkový kalendář. Odhlédneme i od toho, jak velká je pravděpodobnost, že libovolně vysoká pokuta donutí někoho, aby se choval konformně a pakliže se bude chovat konformně, bude jezdit bezpečněji. Osobně si myslím, že tato pravděpodobnost není velká, dokonce že je dlouhodobě nulová, jak jsme si ukázali minule na příkladu z Británie, kde rozdali trojnásobný počet pokut, aniž by se jakkoli pozitivně projevilo na počtu obětí nehod. Věřme přesto na chvíli tomu, co nám Bárta, Huml a ostatní chtějí napovídat, totiž že pokuty odstupňované podle příjmu povedou k tomu, že bude na silnicích bezpečněji. Že jsem zašel skutečně daleko na půdu fantazie a vy tomu nevěříte? To nevadí, oni sami tomu také nejspíš nevěří, ale hrajme si spolu s nimi na to, že to je pravda.Stane se pak o jediný karambol méně?

Ne.

Plán ministerstva dopravy (zdroj: http://www.osbid.org/index.php?t=article&n=clanek-diferenciace-sazeb-pokut-podle-md-201) na progresi pokut začíná u částky 50.000 Kč hrubé mzdy za měsíc. Jistě, můžeme diskutovat o tom, zda člověk s tímto platem je bohatý, já myslím že není, ale ministerstvo ho takto vidí. Podle údajů ČSÚ má měsíční hrubou mzdu vyšší než 50.000 Kč zhruba 5% zaměstnanců (zdroj: http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/2A0046F4B4/$File/w310910A19.xls). Těchto 5% zaměstnanců neznamená 5% řidičů. Dá se uvažovat s tím, že lidé s vyšším příjmem ve vyšší míře využívají automobilu jak při dopravě do práce, tak při dopravě v práci, protože jsou zjednodušeně řečeno pro svého zaměstnavatele příliš nákladní, než aby proseděli půl dne ve vlaku. Na druhé straně komunita řidičů není tvořena pouze zaměstnanci, protože po silnicích jezdí také studenti, důchodci, živnostníci a nezaměstnaní. Myslím, že 5% „bohatých“ řidičů je slušný odhad pro začátek. Řekněme si, že v každém dvacátém autě, které potkáme, sedí takto „bohatý“ člověk. To vypadá docela realisticky.

Těchto 5% řidičů bude ovlivněno progresivními pokutami. Pravděpodobnost, že budete potrestáni za dopravní přestupek, je ročně asi 10%. Opět můžeme diskutovat, zda se těchto průměrných 10% vztahuje i na tuto úzkou skupinu řidičů, protože jsou mezi nimi častěji zastoupeni vysokoškolsky vzdělaní lidé, s nadprůměrným intelektem a rozvinutějším právním povědomím. Jejich behaviorální vzorce se poněkud liší od smýšlení učně oboru opravář zemědělských strojů, který vyráží do ulic nějakého Vidlákova okouzlovat dívky vytuněným rezatým Golfem po vzoru kultovního trháku Rychle a zběsile (tento řidič však Bártu a Humla nezajímá). I když něco provedou, je větší pravděpodobnost, že najdou cestu, jak se úspěšně vyhnout pokutě, protože mají povědomí o takových pojmech jako podezřelý, důkazy, zavinění, opravný prostředek apod. Na druhé straně mnozí z nich spěchají z důvodu pracovního vytížení a stávají se obětmi rychlostních pastí, více jezdí a tím se mohou snáze dostat do kontaktu s policií apod. Věřme tomu, že 10% z nich dostane jednou za rok pokutu.Máme tedy 0,5% všech řidičů – to je jeden ze dvou set, kteří ročně dostanou pokutu nastavenou podle výše příjmu, takovou, jaká má podle představ Bárty a Humla být, aby se napravili, ukáznili, zklidnili a tak dále. To ale vůbec neznamená, že se na straně takto pokutovaného řidiče skutečně něco odehraje. Nejspíš stoicky zaplatí vyšší pokutu, nezaplatí dětem školné, rodičům bydlení nebo prarodičům léky, a jinak pro něj zůstane vše po starém. Ta skupina, na kterou iniciativa ministerských úředníků cílí, je příliš úzká, nepočetná, statisticky nevýznamná, než aby to bylo poznat.

K čemu to je tedy „dobré“?
Na určitou skupinu lidí podobná opatření působí pozitivně. Mají dojem, že jsou spravedlivá, zpravidla až do doby, než se jich samotných začnou také týkat. Princip pokut podle příjmu umožní zaměstnat další stovky úředníků a rozšířit byrokratický aparát, tím zvětšit jeho moc. Pojetí dosavadního návrhu je, a to mnohé překvapí, založené na „presumpci bohatosti“. Tak to údajně nazvali sami ministerští úředníci. Všem bude zprvu vyměřena stejná pokuta ve výši určené pro ty největší „boháče“, a občan se pak bude muset dostavit na úřad a tam doložit, že je chudý jak kostelní myš. Úředník mu pak část pokuty podle nejasných kritérií milostivě odpustí. Není tohle ideální živná půda pro korupci ve stylu „já tam napíšu, že jste na podpoře a vy mi dáte pět tisíc na ruku“? Správní orgány získají možnost šťourat se lidem v majetku, tyto údaje budou podléhat velmi nejisté ochraně. Zavádění nového schématu pokut se stane příležitostí pro nenápadné zvýšení pokut i pro ty, kteří nejsou „bohatí“. A tak dále.Jak to bylo s tím Jánošíkem? Když vyrazíme na Slovensko a budeme se zajímat o některé momenty ze života ikony sociální rovnosti zaváděné pomocí bambitky a valašky, zjistíme pozoruhodnou věc. On okrádal jen středně bohaté. Například řemeslníky, kupce nebo drobné statkáře. Mělo to dva hlavní důvody – taktický a logistický. Taktický proto, že tito lidé nemohli vynaložit příliš prostředků na ochranu svých majetků. Logistický pak v tom, že Jánošík a jeho parta stejně nemohli odnést víc než pár pytlů lupu, tak nač riskovat. Jánošíkova kariéra ve vrcholové politice, pardon, kariéra lupiče, trvala jen rok a půl.

D-FENS