Chrysler PT Cruiser GT Turbo 2,4

Řídit na českých silnicích americké auto s sebou vždy přináší zvláštní pocit, který si naplno uvědomíte až ve chvíli, kdy do něj přesednete z čehokoli jiného, na co tu jsme zvyklí, ať už to je z Evropy, nebo z Asie. Celkem záhy totiž přijdete na dvě věci; za prvé, že americká auta jsou opravdu tak jiná, jak jiná jen mohou být, a za druhé, že si nejste jistí, zda je to dobře, nebo špatně, respektive že něco dělají přímo skvěle, ale také že v něčem jsou citelně pozadu.

 V případě PT Cruiseru je jeho velkou předností samozřejmost a sebevědomí, se kterým nosí svůj extravagantní vzhled. I když se už po třech nebo čtyřech letech v prodeji netěší tak nebývalému zájmu veřejnosti jako na začátku, díky retro stylu, připomínajícím ameriky z 30. a 40. let, je na silnici stále neotřelým zjevem, za kterým se lidé otáčejí, obzvláště s křiklavými barvami, ve kterých ho Chrysler nabízí, včetně téhle zelené metalízy.

Originální vzhled je určitě jeho nejsilnější zbraní, ale také platí, že na konzervativnějším trhu, jako je ten náš, je tahle zbraň dvojsečná. Buď se do něj zamilujete na první pohled a nebude vám vadit, že v něm budete v provozu svítit na sto metrů, nebo se téhle přidané hodnoty zaleknete a zůstanete oběma nohama na jisté půdě normálních aut.

 Zaoceánský původ poznáte i v interiéru, který je směsicí tradičních amerických prvků a charakteru všech novodobých chryslerů, určených pro Evropu. Nezvyklou odlišností je například mechanická pojistka spínací skříňky, kvůli které se musíte naučit malý hmat pravou rukou, pokud chcete rychle vyndat klíčky.

To, že sedíte v americkém autě, ale poznáte i podle kompasu na stropě, což je úsměvná maličkost s ne zcela jasným praktickým použitím, nebo i podle téměř nulové boční opory na klouzavých kožených sedačkách, a to už tak úsměvné není.

 Čtyřválec o objemu 2,4 litru se jen tak nevidí a když má k tomu ještě turbodmychadlo, je z něj dokonalá rarita. Když se podíváte pod kapotu, zjistíte, že jeho sání tvoří jediný kus hrubé těžké litiny, a tohle poznání do velké míry vystihuje hot-rodový charakter celého motoru. Klasické přednosti jako je hladkost chodu, rovnoměrné rozprostření výkonu ve všech otáčkách a pohotové reakce na plyn, kterými se ohánějí evropské značky, u něj nenajdete, nebo jen v omezené míře, ale to mu na přitažlivosti v ničem neubírá. Naopak, jeho rozkuráženost a staromódnost projevů více než cokoli jiného zvýrazňuje dojem, že vznikl někde v garáži u nadšenců, kteří si po pracovní době plní své sny. Nesmíte si to vykládat špatně, ale z pohledu celého auta je to určitě přednost, stejně jako to, že když otevřete dveře a prohrábnete plyn, ve výfuku to slyšitelně zapráská, jako kdyby šlo o auto pro rallye. Se zavřenými dveřmi to slyšet skoro není, ale kolemjdoucí mají o zážitek postaráno.

Ta hrubá litina sice ničemu nepřidává, a na šestnáctisetkilogramové hmotnosti je tenhle přístup znát, ale cokoli vyspělejšího, potažmo i dražšího, by bylo pro motor s tímhle charakterem tak trochu zbytečné. A to prosím berte spíše jako pochvalu, než jako výtku.

 Turbo se pořádně nadechne až nad hranicí čtyř tisíc otáček a opravdu solidní sílu začnete cítít až o dalších pět set otáček později, doprovázených hvízdáním, připomínající více kompresor než turbodmychadlo. Ručně řazená pětistupňová převodovka funguje obstojně, ale když chcete jet rychle, musíte při řazení s předstihem šlapat na plyn, pokud mají na sebe otáčky a vyšší převody hladce navazovat. To platí obecně skoro pro všechny přeplňované motory, jen je to v v tomto případě o něco výraznější, i když se opět sluší dodat, že to vůbec není na škodu a že k tomuto motoru to prostě patří.

Na dálnici je znát americké nastavení převodových stupňů a při rychlostech kolem 120 km/h, odpovídajícím tamnímu zažitému tempu, je motor tichý a spotřeba optimální. Jakmile ale zrychlíte na našich obvyklých sto padesát, motor začne být více slyšet a souměrně s tím stoupne i spotřeba. Dvousetkilometrová maximálka je vzhledem k výkonu dosažitelná, ale čím rychleji jedete, tím více vám dochází, že s aerodynamikou si takhle tvarované auto rozumět nebude.

 To ale neznamená, že by nebylo schopné jet rychle a do jisté míry i zábavně. Na točitých silnicích vás příjemně naladí zejména silnými brzdami, velmi dobrou adhezí, pevným podvozkem s dobrou odolností proti rozbitým silnicím, a když zrovna mávnete rukou nad spotřebou, tak i nadšenými projevy motoru.

Všechny přednosti si však bohužel hodně kazí nesmyslně pomalým převodem řízení, pro který není žádné vysvětlení. V každé ostřejší zatáčce, projížděné ve většině aut jediným pohybem volantu, musíte v PT Cruiseru často přehmátnout, a v místech, kde jste jindy zvyklí manévrovat se čtvrtobratem volantu, jste nuceni točit volantem skoro dvakrát tolik, a to se pro rychlou jízdu vůbec nehodí.

 U PT Cruiseru je řada věcí, na které si musíte chvilku zvykat. K nim patří například umístění ovladačů oken nahoře na středovém panelu, pomalé řízení či pojistka klíčků, ale zároveň u něj najdete i řadu příjemností, na které se zvyká velmi snadno, třeba báječná dlouhá stříbřitá ramena na volantu, výborný výhled na silnici nebo neslyšné a jemné zavírání dveří, které budete nevěřícně několikrát otevírat a zavírat, než se přesvědčíte, že ke karosérii opravdu doléhají s minimální námahou a přitom stále těsní.

 Na co si budete určitě zvykat nejlépe je vynikající hodnota, která je vzhledem k ceně opravdu bezkonkurenční. Za příplatek je jen střešní okno, navigace a metalíza, všechno ostatní, včetně koženého interiéru, sedmnáctipalcových kol, klimatizace, vyhřívaných sedadel a dalších doplňků, pořídíte už v základní ceně. Vzhledem k výkonu, vzhledu a originálnímu zážitku z jízdy je cena nastavená opravdu lákavě.

Marek Nastoupil