Beran: Proč pravidla nefungují – část III.

Po určité odmlce rád navážu na sérii svých předcházejících článků o tom, proč a v čem selhávají pravidla silničního provozu v nastavení, které máme dnes. Krátce připomenu, že jsem na počátku definoval dva základní problémy, a to problém definiční a problém vymáhací. Problém definiční jsem již rozebral, když jsem se zejména soustředil na to, jak si zákonodárce usnadňuje svou práci tím, že definuje jako přestupek určité jednání, které samo o sobě nevadí, ale dělá to proto, aby se mu takové jednání snadněji postihovalo (vzpomeňme např. na ten příklad s telefonováním, kdy je postihováno držení telefonu, ale nikoli jeho samotné používání). Dnes a v dalších dílech se soustředím na problém vymáhání.

Jak bude dále objasněno, problém definiční je úzce spjat s problémem vymáhání a naopak. Ve své podstatě tyto dva problémy tvoří do určité míry jeden celek, který demonstruje a zpřítomňuje nedostatky systému vnějších pravidel (právních předpisů). A nyní k jednotlivým aspektům tohoto problému.

Obecně platí, že stanovit (definovat) nějaké pravidlo je jedna věc, ale vymáhat ho pak je věc druhá, a to je možná ještě složitější. „Problém“ je v tom, že příslušné pravidlo musí být vymahatelné, tzn. zejména zjistitelné a zadokumentovatelné, případně dostatečně hodnověrně přezkoumatelné.

Principy právního státu totiž na zákonodárce a na exekutivu kladou požadavky, podle kterých, aby bylo možné konkrétní řízení považovat za spravedlivé, musí být skutkový stav řádně zadokumentován, důkazy být přezkoumatelné a spáchání konkrétního jednání danou osobou prokazatelné.

Pojďme si tedy aspekty problému vymáhání popsat na konkrétním případě. Ideální pro to bude již míněný případ s telefonováním, který jsem rozebíral už u definičního problému (hned se ukáže, jak je definiční problém důsledkem problému vymáhání).V současných pravidlech silničního provozu existuje v ust. §7, odst. 1, písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. zákaz držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Když zákonodárce tu povinnost definoval, již tušil argumentaci řidičů, kteří se budou hájit tím, že telefon jenom drželi a že netelefonovali, a proto nezakázal telefonování nebo jiné obdobné používání, ale pro jistotu rovnou držení. Pochopitelně dobře věděl, jak obtížně by se samotné telefonování, resp. jiné obdobné používání dokazovalo.

Jak jsem ale již zmínil u problému definičního, tím ten problém jen přesunul jinam, protože tím fakticky vytvořil pravidlo, které je v rozporu s tím, čeho chtěl původně dosáhnout (aby se netelefonovalo, resp. s telefonem nedělalo to, co odvádí pozornost). Problém s vymáháním se tak přetvořil v situaci, jejímž důsledkem je existence pravidla, které je v rozporu s původním účelem (držení totiž fakticky nevadí, vadí používání) a je tedy v některých případech nespravedlivé (telefon si třeba jen přendávám z jedné kapsy do druhé, aniž bych ho použil, což je stejně nebezpečné, jako když si budu přendávat takto brýle, kapesník, tužku apod.). Ve finále tak problém „vyřešil“ tím, že nadefinoval to pravidlo tak, aby se snadno (snadněji) vymáhalo, jakkoli dopadá i na situace, které tím postihnout ve skutečnosti vůbec nechtěl. Tím ale vytvořil pravidlo, které je/může být nespravedlivé (postihuje i něco, co nemá).

ČETLI JSTE: Jak se pozná, že jste dobrý řidič?

Jak jsem současně avizoval v minulých článcích, je snaha vytvářet (částečně) nespravedlivá pravidla v duchu „když se kácí les, tak lítají třísky“ ve finále kontraproduktivní, protože podkopová důvěru v pravidla jako celek (falešnost části takového pravidla zbytečně s sebou strhává i ta pravidla, která takový rozpor neobsahují). Je to stále to stejné jako s červeným semaforem, který se používá pro zastavení rychleji jedoucího řidiče, což podkopová důvěru v červený semafor, který standardně znamená „stůj, dej přednost ostatním.“Tento přístup „znásilňování“ a zjednodušování pravidel pak vede k tomu, že pravidla ztrácejí autoritu, protože některá z nich jsou z lenosti zákonodárcem „ohýbána“ jen proto, aby se usnadnilo jejich vymáhání, což oslabuje pravidla jako celek.

Neexistuje totiž jediný legitimní důvod pro to, aby bylo stíháno držení telefonu v ruce, když stejně tak nestíháno zůstává držení spousty jiných věcí. Vždyť třeba si jen telefon vyndávám z kapsy (tlačí mě) a dávám si ho do přihrádky nebo ho podávám spolujezdci. To mi ostatně připomíná jednoho mého známého, který má v autě dětský mobilní telefon (tj. nefunkční plastovou hračku) a s chutí provokuje policisty tím, že když nějaké vidí, tak si ho dá k uchu a dělá, že telefonuje. Když ho zastaví, snadno policisty odmítne s tím, že držel u ucha jako provokaci tu plastovou hračku.

Tím nechci nijak nabádat k podobnému jednání, ale chci poukázat na důsledky, ke kterým vede problém s vymáháním, který se následně překlopí do problému definičního a ve výsledku podkopává důvěru ve smysluplná pravidla, která problémem vymáhání dotčena nejsou. A pokud snad někdo chce namítnout, že to není tak zlé, tak dle mého názoru významně podceňuje dopad těchto falešností na důvěru v pravidla jako taková. Jsou to, mimo jiné, tyto „drobnosti“ (takových příkladů bychom našli více), které se (nasčítány) projevují ve snížení akceptaci i těch pravidel, která tímto neduhem netrpí a která by si důvěru naopak zasloužila. Pokud si toto zákonodárce neuvědomí, může marně naříkat nad tím, jak je u nás nízká důvěra v pravidla, když sám vytváří taková, která si díky své falešnosti a lenosti jejich autora důvěru nezaslouží.

Co se řešení týče, dostanu se k němu velmi zevrubně a podrobně v dalších dílech o problému vymáhání (má, jak bude v dalších dílech vysvětleno, více aspektů), jen krátce ale naznačím jednu podstatnou informaci, resp. můj názor.

Systém vnějších pravidel (právních předpisů) je ze své povahy vnitřně rozporuplný, nesouladný, sebedestruktivní a „sámsebepohlcující“. Dokonalé řešení při jeho užití neexistuje (to prostě jeho povaha, jak si příště podrobně vysvětlíme, vylučuje). Možná řešení, a jen to krátce naťuknu pro příště, jsou v zásadě tři. Buď budeme akceptovat stávající polovičatý stav, který ale nefunguje z důvodů popsaných shora, resp. je z důvodů popsaných shora nespravedlivý nebo rozmnožíme důkazní prostředky, aby se dalo vše sledovat (Bůh uchovej, aby se to snad někdy stalo, protože to je to nejhorší možné řešení), anebo budeme akceptovat, že stávající důkazní prostředky znamenají často důkazní nouzi a budeme akceptovat, že některá jednání zůstanou nepostižena prostě proto, že dokázat je je velmi složité a náročné (a budeme tím méně spoléhat na to, že všeobecné spásné řešení existuje výlučně mimo nás). Podrobně se ale na možnosti řešení podíváme v dalších dílech.

DOPORUČUJEME: 5 důvodů, proč je policie k ničemu

Závěrem a smyslem dnešního článku je znovu připomenout, v čem spočívají některé další nedostatky stávajícího systému (kromě těch již popsaných dříve), jak je zákonodárce obchází a jak je to ve finále kontraproduktivní a nefunkční, a tedy stručně řečeno, proč je snaha všechno neustále upravovat právními předpisy neefektivní a nepřináší odpovídající výsledek a tedy proč si tento způsob nezaslouží podporu.

Judr. Tomáš Beran