Beran: Právo nevypovídat a naše veřejná správa

Ve třech předcházejících článcích jsem se věnoval ryze právním aspektům a dopadům novely zákona o provozu na pozemních komunikacích, na základě které má dojít ke zpoplatnění základního práva nevypovídat podle Listiny ve stylu „přiznej se, udej nebo zaplať!“, přičemž až bude tato novela definitivně schválena a bude jednoznačné její znění, podívám se na některé procesní aspekty ještě podrobněji. Reagovat na tento návrh chci ale i jako řidič, vlastník auta (provozovatel) a ne-právník a trochu se zastavit nad tím, co mi tento návrh říká mezi řádky o tom, jak vlastně funguje veřejná správa a poukázat na zjevné nedostatky jejího fungování, které se v tom případě odhalují v plné nahotě.

Nejprve bych chtěl uvést (a možná se budu opakovat), že některé společenské otázky a návrhy jejich řešení, jakkoli nakonec třeba vůbec nejsou vyřešeny, ale jsou alespoň diskutovány, anebo i v případě, kdy jsou „vyřešeny“, zpravidla velmi štědře poskytují detailní pohled do hlav našich zákonodárců a zástupců, jejichž úkolem má být služba nám daňovým poplatníkům a velmi velkoryse a poučně umožní alespoň na malou chvíli strhnout pozlátko stávajícího systému a ukázat jeho (jinak obvykle) demokratickými frázemi nepřikrášlenou podobu, která jako i v tomto případě (a po cestě tvrdě ničící iluze) míří k podpoře soukromých zájmů.Jako příklad (a teď neřeším jednotlivé pohledy) vždy vzpomínám, jak se debatovalo o radaru v ČR. Nakonec z toho sice nic nebylo, ale diskuse kolem toho dokázala posvítit do řady zákoutí myšlení našich volených zástupců a způsobit nejedno rozčarování a zklamání nad tím, koho a do jaké míry zajímá „blaho veřejnosti“ a hlavně jaké jsou názory toho či onoho, které bychom se jinak nedozvěděli. A nejinak (a díky Bohu za to) tomu je i s návrhem, který se snaží zpoplatnit právo nevypovídat.

Samotný návrh je jedna věc, ale nejdůležitější jsou vždy dvě otázky, a to:“Proč?“ a „Jak?“. „Proč“ je samozřejmě ze všeho nejdůležitější. Odpovědi na obě otázky v daném případě ukazují, že zde nejde o zájem veřejnosti (podrobnosti k rozboru paragrafového znění viz předcházející články v Právní poradně), ale o partikulární zájmy soukromého nebo neveřejného charakteru (čti „vybrat peníze“ a ty nějak distribuovat, rozhodně ale ne pro zvýšení komfortu řidičů a kvality silniční dopravy).

Projednávání tohoto návrhu, jeho dikce a formy jeho obhajoby byly a jsou proto vynikající pozorovací zkouškou, která může vypovědět hodně o tom, co si naši volení zástupci myslí, co chtějí, koho zajímají čí zájmy a jak je prosazuje. Čím krkolomnější snaha odůvodnit prvotřídní znásilnění základního práva, tím poučnější. Čím zřetelnější ohýbání nebo obcházení základních principů, tím větší pozornost by tomu měla být věnována a tím jasnější „Ne!“ by mělo zaznít.Tento návrh je proto svou formou velmi dobrou ukázkou toho, jak se může hledání řešení (navíc podložené prostým výběrem peněz) vymknout z kontroly a jak se veřejná správa může přímočaře zprivatizovat. Jak se může zcela rezignovat na to, k čemu byla utvořena (potrestání viníka) a jak se může zdeformovat do pěnezostroje, za který nikdy nebyla (nebo neměla) být myšlena. Ukazuje to na to, jak špatně celá funguje a jak se to dostává do scénářů, které jsou daleko od jejího původního účelu.

Ne že bych při čtení toho návrhu ještě měl šanci poztrácet nějaké iluze o tom, že tento způsob správy věcí veřejných může fungovat nebo přinášet nějaký skutečný benefit ve vztahu k účelu, ke kterému byl původně zřízen, to už dávno ne, ale spíš si vždy kladu otázku, jestli si to u takto okatého pošlapání principů, na kterých veřejná správa jako služba veřejnosti měla stát, už všichni všimnou, anebo se stále najdou lidé, kteří to nebudou považovat za jasný varovný signál, že takto to fungovat nemůže a hlavně nikdy nebude.Pokaždé, kdy si říkám, že tentokrát si toho musí všichni všimnout, vždycky se, a tento případ bohužel nebyl výjimkou, najdou ještě lidé, kteří to obhajují. Jistě, lidé, co jsou na ty peníze napojení, ti to hájit budou (a platit si články v médiích, která následně vytváří pocit strachu), to je jasné, ale proč to hájí někdo, kdo z toho nic mít nebude, to mi hlava nebere. Jak daleko ještě bude nutné zajít, aby bylo všem zřetelné, že tady vůbec nejde o veřejný zájem, ale všechno je podřízeno tomu dostat z takového systému co nejvíc peněz? Jak moc je nutné někomu šlapat po hlavě, aby pochopil, že tohle nefunguje a fungovat nemůže? Jak moc „z cesty“ musí být tyto scénáře, aby bylo zřejmé, že tento způsob zahýbá do uliček soukromých zájmů a nemá s využitím našich společných prostředků ve prospěch bezpečnosti a komfortu na silnicích cokoliv společného?Přál bych si proto, aby záměry, se kterými je tento návrh předkládán, byly dobře známé tak, aby jednotlivým lidem došlo, že (nejen) tato právní úprava není připravována pro zvýšení naší bezpečnosti a komfortu na silnicích, ale jen proto, aby se na výběru z pokut mohl někdo ze soukromé sféry napojit (záměrně nejmenuji) a v rámci provozu těchto zařízení si z toho mohl udělat dobrý business.

Pojmenování těchto záměrů je první krok k tomu, aby lidé pochopili, že se o své věci musí starat především sami a pořád nespoléhali na to, že se o ně někdo postará, protože pokud na to spoléhají, dopadá to jako v tomto případě – veřejná správa se zcela vymyká kontrole a slouží zájmům, kvůli kterým nebyla zřízena.

A ovečky, které nad takovým návrhem vesele bekají (bez urážky, jde jen o příměr), by si měly uvědomit, že se tu nikdo o jejich blaho, jak stále naivně doufají, nestará, ale jde jen o to dostat se k našim penězům.