Beran: Materiální aspekt přestupku v akci – část I.

Jak jsem psal ve svém dřívějším blogu týkajícím se smysluplnosti přínosu práce Policie ČR, poctila mne letos v únoru po dlouhých letech čekání prozřetelnost a konečně se mi dostalo laskavosti od Policie ČR a byl jsem změřen na dálnici za údajné překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Slova nemohou popsat tu radost, že na to konečně došlo, protože není nad to mít možnost využít jednotlivých argumentů ve vlastním případě. Musím být ale k sobě kritický a připustit, že si za to dlouhé čekání mohu sám, protože jsem si dával na policejní Passáty bedlivý pozor.

Konečně to však nastalo, takže je možné pečlivě a podrobně rozvinout všechny možné argumenty, které se aktuální problematiky měření rychlosti na dálnici týkají a podívat se, jak ta či ona argumentace obstojí před úřady a soudy.

Nejprve několik faktů. Jednoho sobotního únorového dopoledne jsem jel s přítelkyní z Prahy do Pardubic po dálnici D11, když mne někde na 69. kilometru ve směru na HK dojel policejní Passát a začal mne zastavovat. Protože se mi na dálnici v odstavném pruhu zastavovat nechtělo (jako odstrašující příklad mi stačil např. tento případ – http://zpravy.idnes.cz/policiste-zastavili-na-dalnici-aby-vysetrili-nehodu-smetlo-je-volvo-1g9-/krimi.aspx?c=A110503_133626_praha-zpravy_zep), jel jsem dál povolenou rychlostí. Policisté ale asi měli za to, že je jedno, jestli nás někdo na dálnici v odstavném pruhu sundá nebo ne a ani odstrašující případ jejich kolegů je neodradil (mně to teda s těhotnou přítelkyní vedle sebe jedno nebylo), předjeli mne a protože jsem ani nadále nehodlal zastavit (chtěl jsem dojet na nejbližší sjezd a až tam zastavit, přičemž jsme se v tu chvíli ploužili po dálnici „bezpečných“ 80), tak mne po chvilce prostě na dálnici zablokovali. Po předání dokladů jsme pokračovali dle mého přání na nejbližší sjezd.Proběhla standardní kontrola dokladů, dýchnutí do přístroje na zjišťování alkoholu a sdělení obvinění z přestupku. Údajně jsem měl jet 172 km/h. Na místě jsem samozřejmě odmítl projednání v blokovém řízení a nechal věc postoupit do správního řízení. Policisté byli při kontrole trošku podráždění (asi se jim nelíbilo, že jsem jim nechtěl hned zastavit, i když jsem jim nijak neujížděl). Z mojí strany proběhlo pár základních otázek na judikaturu Nejvyššího správního soudu, což se nesetkalo prakticky s žádnou odezvou (taky co bych čekal). 🙂 Sepsali jsem tedy pouze protokol z místa, do kterého jsem uvedl, že s přestupkem nesouhlasím, popřáli jsme si pěkný den a tím to na místě skončilo.

Obvinění z přestupku pak začal projednávat Magistrát města Pardubic, který zahájil správní řízení pro přestupek podle §22 odst. 1, písm. f), bod 3, tj. překročení rychlosti mimo obec o více než 30 km/h, za který hrozí bloková pokuta 2 500 Kč (ve správním řízení od 2 500 do 5 000 Kč) a k tomu se jako „bonus“ přičítají 3 body.

Toto obvinění bylo samozřejmě ideální příležitostí „vyzkoušet“ všechny možné argumenty, a to zejména ve vztahu k materiálnímu aspektu. To mi současně nebránilo v tom, abych se nepokusil napadnout i samotné měření. K podrobnostem odkážu na text svého odvolání, které je v příloze, ale předmětem obhajoby byly dvě základní skutečnosti:

1) Materiální aspekt
K údajnému překročení rychlosti a jízdě rychlostí 172 km/h došlo za podmínek, které lze velmi dobře pozorovat na provedeném záznamu, který jsem si nechal ze spisu okopírovat na CD (to video je bohužel ve zcela nepoužitelném, půlgigabytovém a xkrát zrychleném formátu, který se zatím nepodařilo převést do něčeho normálnějšího, na co by se dalo na YouTube koukat, ale pracuju na tom – pokud by někdo věděl, jak z toho vystřihnout kousek a ten zpomalit na normální rychlost, uvítám to, abych to mohl dát na web) a je z něho možné poznat:

– povětrnostní podmínky (bylo to za světla, viditelnost nesnížená, dálnice byla suchá)
– intenzita provozu (byla sobota dopoledne, takže provoz nebyl nijak silný, což potvrdili i policisté)
– přehlednost daného úseku byla dobrá a na dohledovou vzdálenost šlo zastavit
– styl jízdy (jak policisté sami potvrdili, nikdo nebyl ohrožen a kromě rychlosti mi nic jiného nevyčítali)
– řízené vozidlo (BMW 330xd – E91) a s tím související jízdní vlastnosti a chování vozidla na dálnici a kvalitu brzdné soustavy.Ve své argumentaci (jak plyne z přiloženého odvolání) jsem se soustředil na to, aby byl prokázán společenský zájem, který byl mojí jízdou porušen nebo ohrožen. Jak plyne z otázek policistům (viz přiložený záznam z ústního jednání), směřovaly otázky právě k tomu, v čem tkvěla nebezpečnost mého jednání, která se samozřejmě musela prokazovat.

Je pravda, že policisté měli dost ztíženou argumentační pozici, protože když mne dojížděli, tak (jak ze záznamu plyne) jeli v témže provozu, bez zapnutých majáků (tedy stejně jako ostatní civilní auta) a tedy nerozpoznatelně, až 224 km/h. Na moji sugestivní otázku, jestli někoho tou jízdou ohrozili, samozřejmě nemohli odpovědět jinak, než že ne, tím mi ale pěkně nabili argumenty, protože když nebyli oni nebezpeční ve 224 km/h, jak jsem mohl být já v údajných 172 km/h. Jak plyne ze záznamu výslechu policistů (záznam druhého zde), argumentačně si s tím poradit nedokázali (ostatně nebylo ani moc jak, protože přiznat, že jsou sami nebezpeční, dost dobře nemohli, a na druhou stranu potvrdit, že já taky ne, taky moc nemohli, protože to se jim pro změnu nehodilo).

Ve výsledku jsou samozřejmě jejich argumentační mezery právě ve shora uvedených skutečnostech, ačkoliv i kdyby jeli pomaleji než já, na původním argumentu by to nic nezměnilo, nicméně pro zhoršení jejich argumentační pozice se to perfektně hodilo. 🙂

Základem tedy byl v duchu judikatury Nejvyššího správního soudu požadavek na identifikaci právem chráněného zájmu, který měl být mou jízdou porušen a jeho zargumentování. Referentovi Magistrátu města Pardubic, který to rozhodoval, jsem to samozřejmě nezáviděl, protože těžkou pozici by měl i bez výslechu těch policistů, ovšem s těmi jejich odpověďmi se to hájilo fakt špatně. Nicméně, jak je vidět z rozhodnutí v prvním stupni, snahu to zdůvodnit upřít nelze, což se cení (čím víc argumentů, tím lépe, alespoň je možné to rozpitvat do detailu).​2) Samotné měření
Jakkoli by bohatě stačilo se soustředit na materiální aspekt, o který hlavně šlo a jde, jsem vděčný za to, že jsem se konečně dostal i k informaci, jak vlastně probíhá samotné měření rychlosti, které (jak se následně ukázalo) funguje důkazně velmi nevhodným způsobem.

Podrobně jsem svou argumentaci rozvinul v odvolání, nicméně krátce uvedu, co jsem zjistil o měření zařízeními, které v Passatech mají.

To obrazové záznamové zařízení, ze kterého je video, je propojené s tachometrem policejního auta a měří / ukazuje (průměrnou) rychlost policejního vozidla (pokud měří, pak nejméně na dráze 100 metrů). Dále, údaj, který je na záznamu standardně vidět, je okamžitá rychlost policejního vozidla. Jak policisté vysvětlovali, v určitém okamžiku začnou měřit, tzn. počítat svou průměrnou rychlost. Jak vidno, zatím nic o údaji, kterým jede měřené vozidlo. To by samo o sobě nebyl problém, pokud by existoval způsob, jak přenést tento údaj na měřené vozidlo. Jak bude dále uvedeno, v tom je ten největší háček a problém pro policii.Policisté tedy měří svou vlastní průměrnou rychlost a převod svojí rychlosti na rychlost měřeného vozidla provádějí na základě měření vzdálenosti mezi měřeným a měřícím vozidlem. Logicky lze totiž dovodit, že pokud policejní vozidlo projelo určitou dráhu určitou průměrnou rychlostí a pokud na počátku a na konci měření byla vzdálenost obou vozidel stejná nebo větší, musela být zákonitě rychlost měřeného vozidla nejméně stejná nebo vyšší, jako byla rychlost měřícího vozidla a to by jako důkaz mohlo stačit. Až potud by to policistům mohlo fungovat nebýt jednoho zásadního zádrhelu na konci.

Ten zádrhel tkví v tom, že oni vzdálenost mezi měřícím vozidlem a měřeným vozidlem, která já základem pro to, aby se mohlo dovodit splnění podmínky, že vzdálenost na počátku měření a na konci měření byla stejná nebo větší, neměří, ale odhadují. A to udělali policisté chybu, protože ten údaj je fyzikální veličinou a oni ho nesmí odhadovat, ale musí jej měřit kalibrovaným zařízením (např. kalibrovaným dálkoměrem stejně jako rychlost měří kalibrovaným radarem nebo laserovým měřičem). Policisté na dotaz, jak vědí, že vzdálenost je stejná nebo menší, vypověděli, že „si na monitoru spočítají pixely, aby ověřili vzdálenost na konci a na začátku měření“, což je velmi úsměvné, ovšem jako důkaz zcela nepoužitelné. To už by rovnou mohli koukat na svůj nekalibrovaný tachometr a podle toho rychlost měřeného vozidla odhadovat.Jeví se tedy, že celé to měření policejními Passaty je úplně „na vodě“, protože se jedna z fyzikálních veličin, která je nezbytná pro spočítání rychlosti, neměří, ale odhaduje, a to by celému tomu měření mohlo snadno zlomit vaz (jak jsem v některých svých dřívějších článcích uvedl, je Nejvyšší správní soud v požadavcích na kvalitu důkazů hodně přísný a takovéhle odhadování by sotva akceptoval). V odvolání jsem to také podrobně napadl a uvidíme, jak si s tím odvolací orgán poradí. Magistrát města Pardubic se s tím moc nevypořádal (viz příloha).

Celá situace je tedy nyní ve fázi odvolacího řízení, kdy proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic bylo podáno odvolání ke Krajskému úřadu Pardubického kraje. Uvidíme, jak se s tím poperou.

Ve skutečnosti bych byl rád, když by odvolačka to moje odvolání nějakými slabými argumenty zamítla a potvrdila původní rozhodnutí, aby se to dostalo k soudu a nepromlčelo se to. Tam už je pak šance, že ať by rozhodl soud jakkoli, že by to skončilo kasační stížností a to už by mohlo být velmi zajímavé. Hlavně rozhodnutím NSS by se dalo pak krásně argumentovat. Když se to ale někde na kraji promlčí, pořádný precedens z toho nebude. Uvidíme.