Beran: Kam až lze ohnout zákony kvůli právu nevypovídat?

Mimořádně poučné bývá vždy to, když se otevře nějaká zajímavá společenská, ekonomická nebo právní otázka, na které můžeme velmi dobře pozorovat chování těch, kdo tvrdí, že je jejich prací péče o naše blaho, a uvědomit si o našich zástupcích to, co by nám jinak v době, kdy se ucházejí o naši podporu, o sobě neřekli. A i když ta či ona věc nakonec neprojde nebo se nerealizuje, je vždy velmi poučné pozorovat důvody, zápal a motivaci těch či oněch účastníků, kteří hájí to či ono stanovisko.

Aktuální takovou poslední „pozorovací zkouškou“, která je mimořádně hodná analýzy nitra našich zástupců, je návrh řešení, kterými se Ministerstvo dopravy ve spolupráci s policií a dalšími subjekty snaží řešit „problém s osobou blízkou„.

Tak za prvé je nutné uvést, že nejde o problém s osobou blízkou. Jde v prvé řadě o právo nevypovídat, a to hlavně proti sobě. Opakuji znova, že hlavně proti sobě, jakkoli toto právo zahrnuje i právo nevypovídat proti svým nejbližším. Neustále se opakuje, jak se někdo vymlouvá na někoho jiného, ale naprosto se zapomíná, že v drtivé většině případů tady jde jen o to, že nikdo není povinen vypovídat proti sobě.

Proč taky? Je základním právem každého v demokratickém a právním státě, pokud jím Česká republika ještě pořád je, aby nevypovídal sám proti sobě a stejně je tak základním principem (nejen) správního trestání, že každý odpovídá pouze za delikt, který spáchal, takže je zcela demagogické se snažit strhnout argumentaci na svou stranu tím, že se opilci vymlouvají, že jel někdo jiný. O to tu nejde, jde o právo každého v prvé řadě nevypovídat proti sobě a fakt, že jedinec není trestně odpovědný za skutky jiných osob.​Za druhé, ve skutečnosti to vůbec není žádný problém. Hlavní „problém“ mají městské a obecní policie, které provozují automatické kamerové systémy, protože by to pro ně znamenalo nutnost jít do provozu a ne jen sedět u počítače a počítat „přestupky“, což se jim nechce. A přitom by stačilo vyrazit na silnici a mají po problému. Místo toho se vymýšlí, jak ohnout a znásilnit základní právní principy, aby se z kanceláře nemuselo vyrazit do provozu, protože to by se tolik nevybralo na pokutách. Je přece o tolik pohodlnější někomu poslat dopis, aby se přišel přiznat nebo aby to prostě někdo zaplatil (jako se plánuje), jako kdyby bylo jedno, odkud ty peníze přijdou, což jasně ukazuje, že tady je hlavní zájem vybrat na pokutách a ne působit na bezpečnost silničního provozu.

Za třetí, v drtivé většině případů se nejedná o přestupky, ale pouze o porušení neodůvodněně nízko nastavených rychlostních limitů. Pro ilustraci – na webu MHMP se můžete dozvědět, kolik „přestupků“ se zjistí na tom či onom místě průměrného měření ročně. Zjistíte, že to jsou např. na Jižní spojce statisíce a miliony „přestupků“ ročně. Jak je možné, že se tam zjistí tolik porušení pravidel ročně a přitom to není místo nějakých masakrů na silnici? Jednoduše – někdo prostě nastavil rychlostní limity bez jakékoli korelace s dopadem na bezpečnost silničního provozu.

Prostě si řekl, že 80 je OK, ale už se neptal, jestli by nebylo v pořádku 100 nebo 120, případně jaký by byl vliv z hlediska bezpečnosti silničního provozu, když by tam nastavil limit 100 nebo 120. Zjevně to bylo tomu, kdo to nastavoval, jedno, protože jinak by je tak nízko nenastavil (skutečnost, podle které se na Jižní spojce nedějí denně jatka, když tolik řidičů rychlost překračuje, to jasně dokazuje). Když by byly limity nastaveny výše, řidiči by jezdili stejně rychle jako dnes (jen bez stresu, že je někdo chytí) a nehodovost by byla také stejná, protože tam tak rychle, jak počet porušení pravidel ukazuje, už stejně jezdí, takže jaký má ten aktuální limit vlastně význam? Jde tu vůbec o bezpečnost anebo jen o naplnění státní nebo městské pokladny?A co z toho pro nás vlastně plyne a co nám to ukazuje?

Z toho všeho plyne, že zdůvodnění „boje proti osobě blízké“ je ve skutečnosti jen zástěrka, jak zefektivnit penězovod z pokut do místních rozpočtů, aniž by existovala skutečná společenská poptávka po takovém řešení anebo aniž by existoval veřejný zájem na tom, aby se to řešilo (cítí se snad někdo ohrožen tím, když někdo nevypovídá a nezjistí se, kdo že to jel na Jižní spojce 100 km/h?) O bezpečnost silničního provozu tu tedy zjevně nejde.

A co nám to tedy říká o naších zastupitelích, úřednících a poslancích? Mně to říká to, že neváhají znásilnit základní právní principy (právo nevypovídat, striktní subjektivní odpovědnost fyzických osob za správní nebo trestní delikt) ve jménu „řešení“ neexistujícího problému, což je mimořádně absurdní a varující zároveň. Když člověk poslouchá politika, jak vás chce obrat o některé ze základních práv ve jménu „dobré věci“, je to smutné, ale člověk tu neprozíravost dokáže pochopit. Nesouhlasí s ní, ale dokáže pochopit, že jsou lidé, kteří ještě nedovedou některé věci prohlédnout. Když ale totéž hodlá učinit ve jménu vyfabulovaného problému, už to není ani pochopitelné nebo smutné, ale nanejvýš tragické a politováníhodné.

Ať už tedy tyto změny projdou nebo ne, poučení je z toho jasné. Úředníci a policisté neváhají přistupovat k právu stylem „Nevyhovuje to našemu přístupu? Tak to zrušíme bez ohledu na to, jestli to pošlapává nějaké právní principy nebo ne!“. Jak si vůbec představují, že takový přístup vytvoří v někom úctu k zákonu?Nepřestává mne fascinovat, jak řada lidí vypraví, že obcházení zákonů je česká specialita, že je to švejkovství, že lidé nemají úctu k pravidlům atd. atd. Naprosto se tady zaměňují příčiny a důsledky. Obcházení zákonů nevzniká primárně z toho, že by lidé měli zásadně odpor k pravidlům, ale z toho, že mají odpor k nesmyslným pravidlům a způsobům, jakými jsou pravidla vytvářena (tj. zejména nedůvěryhodně, zištně a neprofesionálně). Takže jestli si pánové a dámy z MDS a od Policie ČR myslí, že když ohnou právní principy tak, aby to vyhovovalo jejich stylu práce, že tím vytvoří důvěru v právní systém, tak jsou buď krajně nekompetentní anebo trestuhodně naivní a nezkušení.

Může pak někdo zkusit argumentovat, že pravidla silničního provozu vytvářejí odborníci a profesionálové, když vidíme, jak jejich autoři neváhají ohnout základní právní principy jen pro svoji pohodlnost nebo pro dosahování účelu, které zákon nepředpokládá (vylepšování obecních rozpočtů) a jak slabě se to navíc snaží vyargumentovat.Je to přesně ta ukázka naprosté nekompetentnosti při jejich vytváření a jak se pak mohou divit, že k takové práci neexistuje důvěra a úcta? Jak by mohla? Jak bych si mohl jako právník a řidič současně vážit práce na právních předpisech, při kterých někdo argumentuje tak, jak argumentuje a neváhá udělat prakticky cokoliv, aby dosáhl svého výsledku? Jak si někdo může představovat, že vytvoří důvěru k řešení problému, který neexistuje způsobem, který je tak okatě nepromyšlený, neprofesionální a neodůvodněný?

I kdyby předložené návrhy neprošly, a já pevně doufám, že neprojdou, pak argumentace kolem jejich samotných textů jasně ukazuje na pokřivenost myšlení, která jejich autory opanovala. A jestli se mi tyto návrhy nelíbí jako řidiči, není to nic ve srovnání s tím, jak výrazně mne šokovaly jako právníka.

JUDr Tomáš Beran