Beran: Dopravní policie – potřebujeme ji vůbec?

K napsání dnešního blogu mne inspirovaly dvě skutečnosti, které se protínají ve společném závěru. První z nich byl článek zde: http://www.novinky.cz/krimi/233114-policie-merila-rychlost-na-nedostavene-silnici-pokutu-dostal-skoro-kazdy.html, který se týká toho, jak policie měřila na rychlostní komunikaci, jejímž jediným „nedostatkem“ bylo to, že nebyla označena příslušnou dopravní značkou, a druhou skutečností je má vlastní zkušenost z projednávání přestupku v podobě údajného překročení rychlosti na dálnici.

Nejprve k tomu prvnímu. Jak z výše uvedeného článku plyne, udělala policie to, že na rychlostní komunikaci, na které standardně platí (jistěže zbytečně nízkých) 130 km/h, vyrazila měřit do míst, která nejsou označena příslušnou dopravní značkou, která by řidiče informovala o tom, že je rychlostní limit 130 a se škodolibostí svou vlastní tam vybírala na pokutách, protože 90 nejel skoro nikdo.

Policejní mluvčí nám ještě šokovaným způsobem podává, že z 92 aut překročilo rychlost „neuvěřitelných“ 74! Snad chtěla říct, že 74 lidí nejsou tupé ovce, ale řidiči, kteří používají vlastní hlavu a sami si rozhodli, že jezdit po dálnici 90 je nesmysl. A to ještě odhlížím od toho, že i těch 130 je směšně málo. A ptali se snad novináři, jestli jednáním těch 74 řidičů byla ohrožena bezpečnost silničního provozu? Neptali! Pustili se ostře do policie, jaký to mělo smysl kromě výběru na pokutách? Nepustili! A co nám to vlastně říká o policii?Říká nám to, že je bezpečnost silničního provozu nezajímá, nestarají se o ni a starají se pouze o to, kolik vyberou na pokutách. Tento příklad je dalším z mnoha, které tuto smutnou skutečnost prokazují a demonstrují. Možná někdo namítne, že se jednalo o ojedinělý exces, ale právě osobní zkušenost z projednávání přestupků, o kterých chci mluvit dál, dokresluje špatný obraz dopravní policie úplně a vůbec celkový přístup, který ukazuje, že takto funguje celý systém.

Kromě jiných zkušeností z posledních cca dvou let týkajících se projednávání přestupku v podobě překračování rychlosti tomu prozřetelnost chtěla, že i já sám jsem byl změřen a hájil se ve správním řízení. Jen pro info, policie tvrdí, že to bylo 172 km/h na dálnici D11 na cca 70. kilometru směrem na HK. Tak jako v ostatních případech dříve, kdy jsem pomáhal např. svým známým v projednávání přestupků, jsem nechal předvolat jako svědky policisty, kteří mne změřili. A v daném případě jsem se do hloubky soustředil na jejich výslech, protože základem obhajoby byl materiální aspekt.

Co se samotného řízení o tomto přestupku týče, vyjde na to v Právní poradně samostatná série článků popisující celý případ, způsob obhajoby, návrhy na dokazování, obsahy jednotlivých rozhodnutí atd. tak, aby se co nejvíc řidičů mohlo bránit buzeraci a zvůli policistů, jak je popisovaná ve shora uvedeném článku. Z diskuse s policisty v daném případě, ale i v jiných případech, pak vyplynulo:

– ani policisté, ani úředníci příslušných správních úřadů nemají ani to nejmenší ponětí o nějakém materiálním aspektu přestupku a o judikatuře, která se toho týká;

– co je ovšem horší, nejen že o tom nemají ponětí, ale ostentativně dávají najevo, že je to nezajímá a že o tom nechtějí nic slyšet- aby toho nebylo dost, policisté neváhají vyjádřit názor, že jejich práce je jezdit po dálnici, měřit co nejvíc, chytat co nejvíc a „vyrobit“ toho co nejvíc a ne dokazovat, že někdo někoho ohrozil, tím méně řešit, jestli byla ohrožena nebo porušena bezpečnost silničního provozu; podstatná je pro ně pouze kvantita a naplnění nějakých tabulek, jako kdybychom snad něco takového od nich jako daňoví poplatníci požadovali

– aby to bylo ještě horší, to vše si platíme ze svých daní; tj. platíme si zbytečnou službu, která nám nepřináší žádnou přidanou hodnotu a kterou ti, kteří ji vykonávají, vykonávají skoro (dle svých slov) s utrpením jako povinnost

– když je člověk s těmito závěry konfrontuje, buď jen pokrčí rameny, co že mají jako dělat, že dělají, co se jim řekne a stejně nemají na výběr anebo se naštvou, že zpochybňujete smysluplnost jejich práce (co je na tom jejich jednání vlastně smysluplného?)

– a navíc, nikomu se nechce nic rozhodnout; policisté alibisticky tvrdí, že tam jsou jen od toho, aby toho co nejvíc naměřili a úředníci správních úřadů v prvním stupni si netroufnou otevřít Pandořinu skříňku materiálního aspektu; nadřízené (odvolací) orgány jim pak vrací jejich rozhodnutí k přepracování, protože je snadné je napadnout, když se s materiálním aspektem nikdo nevypořádal, přičemž všechno bez výjimky končí promlčením, aniž by někdo něco rozhodl nebo si vůbec troufl rozhodnout

– všichni se tváří jako kolečko v soukolí, které nic nezmůže a nic neovlivní a všichni si dělají a chtějí v klidu dělat „to svoje“ a hlavně nic neměnit, což v důsledku vůbec nefunguje a končí jen v šikanózních postupech, jako je ten popsaný v článku výše, který je k ničemu a na bezpečnost provozu nemá žádný pozitivní vliv.Celé to je jako absurdní a nesmyslné divadlo, ve kterém jsou snad všichni biti:

– policisté se pod palbou otázek ve správním řízení tváří jako při mučení s tím, že oni za nic nemohou, co že to po nich chci a že dělají, co se jim řekne s tím, že jejich jediným potěšením je, že se mohou „prolétnout“ občas po dálnici přes 200 km/h, ovšem to vše za naše peníze daňových poplatníků (když se chce někdo projet rychle na dálnici, tak prosím, ale za vlastní a v autě, na které si vydělal)

– řidiči nadávají na buzeraci od policie, navíc placenou z jejich daní, takže dvojnásob nesmyslnou a

– úředníci správních úřadů se cítí také nekomfortně, když se po nich chce, aby něco pořádně rozhodli.

Skutečně absurdní situace, která nepřináší žádný pozitivní efekt a ve kterém vám všichni její účastníci, když dojde na podstatu, budou tvrdit, že právě jejich situace je v celém tom systému nejhorší. Jedni to musí platit a nechtějí, další to musí rozhodovat a nechtějí – opravdu smutný pohled.Otázka zní, jak to změnit.

Když všichni na místě poslušně jako ovce zaplatí v blokovém řízení pokutu, nikdy se nic nezmění. Když řidiči i nadále budou vyznávat přístup, že pokuta se platí za každé sebenesmyslnější porušení pravidel silničního provozu, protože pravidla se prostě musí dodržovat, ať už to má smysl nebo nemá a ať už to v daném případě je přiměřené nebo ne, nikdy se nic nezmění. Dokud bude převládat stádní přístup, nesamostatnost v řešení věcí a spoléhání se na to, že policie nebo někdo jiný za nás to či ono vyřeší, nikdy se nic nezmění. Dokud řidiči nebudou sebevědomými partnery policistů a dokud si nechají každou buzeraci líbit, nikdy se nic nezmění.

Pokud by např. jen polovina z těch řidičů tu záležitost na místě neřešila, ale postoupila do správního řízení a tam se obhajovala, možná by to konečně začalo někomu vadit a začalo by se to řešit. Možná namítnete, že to každý nedokáže. Ano, jistěže by bylo efektivnější, když by tu obhajobu převzal advokát, ale chápu, že to stojí peníze, které zpátky nedostanete. Pro ten účel připravím kompletní „příběh“ z mého aktuálního případu s rozborem způsobů a návrhů obhajoby tak, aby se co nejvíc řidičů mohlo bránit samo a aby se konečně materiální aspekt začal řešit.Jistě, bude to konec stojatých a nehybných vod dnešního stavu, policie a úřady se tomu budou ze všech sil bránit, protože by to po nich vyžadovalo, aby byli schopni argumentovat, dokazovat a skutečně sofistikovaně vést správní řízení. Budou se bránit s tím, že to po nich nikdo nemůže chtít, že je to příliš složité a náročné. Jestli na to ale nemají (a já jim to nevyčítám), tak ať tu práci nedělají, situaci na silnici to nezhorší a nám, jako daňovým poplatníkům, se uleví hned nadvakrát. Jednak nebudeme muset platit tyto lidi jako své zaměstnance, navíc za to, aby dělali něco, co po nich nikdo nechce, a napodruhé v tom, že nebudeme platit pokuty za nesmyslná porušení pravidel, která někdo nějak nastavil bez ohledu na to, jestli mají nebo nemají vliv na bezpečnost silničního provozu.

Základem je proto nebýt jako ovce, ale znát svá práva a také je uplatňovat. Jen tak se možná v budoucnu dočkáme profesionálnějšího přístupu ze strany policie a úřadů, které si za to platíme.