Beran: Co plánuje Evropská komise v dopravě

Minulý týden jsme se mohli dozvědět zajímavou informaci o tom, jak budou v budoucnosti naše životy lepší a kvalitnější, protože již nebude dopravních nehod a protože již nebudeme zbytečně umírat na silnici.

Ačkoliv to na první pohled vypadá, jako že se máme na co do budoucna těšit a blahořečit osvícenost nikým nevolených komisařů EK, je to ve skutečnosti jen další ukázka zdeformované představy o tom, jak lze společnost „řídit“ jako mraveniště nebo včelí úl.

Když odhlédnu od ostatních „báječných“ plánů, které mají údajně snížit produkci emisí a kterým již za oběť padl nejeden skvělý motor, zaujalo mne právě nejvíc „plánování“ v oblasti počtu dopravních nehod a smrtelných úrazů při nich. Podle komise by se totiž počet nehod měl do roku 2050 přiblížit nule a na silnicích bychom prý už neměli umírat. Otázka, která se okamžitě dere na jazyk, zní: “Jak?“ a také „Proč?“Takže nejprve k tomu absurdnímu úsilí v podobě „jak“. Není problém komisi poradit, stačí, když necháme všechny dopravní prostředky doma a hned klesne počet dopravních nehod na nulu (to ostatně asi komise už navrhuje, když argumentuje tím, že na delší trasy budeme jezdit vlakem – už se vidím, jak jedu do Itálie na hory vlakem). Opravdu si nedovedu představit, jak toho komise chce dosáhnout. Zpřísněním pravidel silničního provozu? Zavedením policejního státu? Nebo jak vlastně? Jestli si to představují v podobě ještě většího sešněrování pravidel a ještě většího utahování podmínek, pak je to zbytečná práce, protože buď to budou muset dotáhnout do opravdového policejního státu, ve kterém bude naše činnost neustále monitorována a sledována anebo toho nedosáhnou, protože nás samozřejmě nikdo neuhlídá (proč by ale měl?). A navíc, kde se v těch jejich nápadech ztratil motorsport a čistá radost ze sportovní jízdy?

Úplně mi to připomíná scénu z filmu „Já, robot“, kde se nějaký superpočítač, co řídí dopravu, chlubí jedné z postav, jak díky tomu, že řídí provoz aut, klesl počet dopravních nehod jen tento rok o 9 procent. Tohle by se jistě úředníkům z Bruselu líbilo.

Je neuvěřitelně, jak se toto sociální inženýrství propracovává dál a dál skrz naše svobody, jako kdyby o to někdo stál (k tomu se dostanu dál).

Je ale základním omylem, že život lidí lze naplánovat jako počítačovou hru, ze které „vypadnou“ kýžené výsledky. To je možné jenom tam, kde existuje úplná kontrola nad chováním a jednáním lidí, ale nejsem si jist, že právě tam se chceme dopracovat. Snaha nalinkovat životy lidí do úhledných přihrádek je nelidsky nepřirozená a pokřivená. Představuje projekci snahy lidí zaškatulkovat všechny jednotlivé projevy a vyzískat z nich konkrétní výsledek bez ohledu na důsledky takového chování (např. ve filmech má taková představa „srovnané“ společnosti řadu ozvuků – např. takové Equilibrium to zajímavě popisuje) a destruktivnost takového řešení na samotnou povahu toho, co nás identifikuje jako lidské bytosti (je zajímavé, jak ve všech těch dále uvedených literárních nebo filmových zpracování – snad s výjimkou 1984 od G. Orwella – hrají úlohu drogy nebo obecně chemické látky, které mají tlumit to, kým jsme).Všechny tyhle snahy nemohou skončit jinak než fiaskem (v lepším případě) nebo ohromnou lidskou tragédií (v horším případě). Jaká škoda, že těm, kdo takové návrhy předkládají, chybí trocha znalostí klasické literatury. Doporučuji jako odstrašující několik klasických děl (Aldous Huxley – Brave New World nebo Jevgenij Zamjatin – My). Nepřirozenost vytvořené společnosti popsané v nich by měla být pro úředníky z Bruselu povinným čtením.Pokřivená představa sociálního inženýrství prezentovaná EK, kde je lidské chování naprogramované zvenčí a předvídatelné, vytvoří jen společnost tupě poslouchajících robotů nebo vzorně seřazených mravenců. O zbytečně proinvestovaných nákladech na to všechno, které by se mohly použít na opravdové zkvalitnění života, ani nemluvě.

A teď ještě k otázce „Proč?“. Proč se vlastně vůbec někdo snaží dosáhnout takového výsledku? I kdyby měl tu moc, jakože nemá, proč by toho chtěl dosáhnout? Jistě, nikdo z nás nechce na silnicích umřít, ale eliminovat rizika plynoucí z dopravy úplně nelze. Vždycky se může najít někdo, kdo udělá chybu, kdo zareaguje nesprávně anebo nastane jiná podobná okolnost, ale to k tomu prostě patří.A nikdo zvenčí nemůže ovlivnit jednání nikoho z nás do té míry, aby to změnil. Nikdo nikdy nezabrání tomu, abych situaci za volantem špatně neodhadnul a nevylétnul ze silnice. O tom je osobní zodpovědnost každého řidiče počínat si tak, aby se to nestalo, ale zabránit tomu zvenčí nelze.Prosil se tedy snad někdo těchto úředníků, aby ve své paternalistickém záchvatu ochranářství ještě dále omezovali naše svobody, ve snaze dosáhnout toho, co od nich nikdo nechce? Já to od nich určitě nechci. Vím, že na silnici mne „ochrání“ pouze můj vlastní přístup. A pokud budu v určitém okamžiku na určitém místě, tak za volantem zemřu, ale to poslední, co bych čekal, je, že se někdo v Bruselu postará o to, aby se to nestalo. Jak by mohl? Všechno záleží jen na mě a na nikom jiném.

A zakončím jedním citátem:
„Mýlí se naopak ten, kdo chce vytvářet povrchní pořádek, protože neumí vládnout z dostatečné výšky, aby odhalil chrám nebo loď nebo lásku. Místo skutečného řádu nastolí pouze četnickou disciplínu, kde všichni táhnou jedním směrem a kráčejí stejným krokem. Budou-li všichni tvoji poddaní jeden jako druhý, žádné jednoty jsi nedosáhl, neboť z tisíce totožných pilířů vznikne jen duchaprázdné zrcadlení, ne však chrám. Dokonalost by pak v takovém postupu znamenala, celý ten tisíc poddaných pobít a uchovat jednoho jediného.“

JUDr. Tomáš Beran