Beran: A zase ty německé dálnice a neomezená rychlost na nich
Zdroj: archiv redakceMinulý týden jsem cestoval na dovolenou do zahraničí a cesta vedla přes Německo a jeho dálnice, a to obvyklým směrem Rozvadov, Regensburg, Munchen, Garmisch-Partenkirchen.
Cestou tam byla sobota, na hory vyráželo víc lidí, takže byl docela provoz a bylo možné detailně a podrobně analyzovat řidičské návyky, disciplinovanost, pozornost a ohleduplnost našich západních sousedů, kteří nám jsou tolik dáváni za vzor jako prakticky jediní, kdo si svými vytříbenými řidičskými dovednostmi „zaslouží“ na části dálnic pouze doporučenou nejvyšší rychlost.
Často se v diskusích nebo v médiích setkávám s názorem, že aplikovat podobný koncept toliko doporučené nejvyšší rychlosti na našich dálnicích není možné zejména proto, že tuzemští řidiči jsou tlupou bezohledných, nedisciplinovaných, nepozorných a netolerantních individuí a že nejprve musí „dozrát“ a dospět k onomu západnímu „vzoru“, aby si takový benefit zasloužili. Naše západní sousedy jsem tedy podrobil pečlivému drobnohledu jejich úctě k pravidlům silničního provozu a ohleduplnosti vůči ostatním účastníkům, což jsou, jak jsem porozuměl, klíčové dovednosti „našeho západního řidičského vzoru“.
Výsledek byl ovšem skličující a jen dobře, že ho snad tamní politici neznají, protože by svým voličům museli za jejich výkony snížit rychlost snad na 90 km/h. Zásadní problém bavorských řidičů je v tom, že odmítají uhýbat z levého pruhu. Pravý pruh nebo střední a pravý pruh či střední pruhy a pravý pruh (tam, kde je jich je víc než dva) jsou patrně v této zemi považovány za prašivé nebo společenský méněcenné a neustále jsem byl konfrontován se situací, kdy v levém pruhu byla kolona aut v délce třeba 500 metrů, ale nikdo se nestáhnul doprava, protože o 300 metrů dál jede kamion nebo pomalejší osobní auto. A kdyby ta kolona v levém alespoň trochu jela, ale to ne, měli tam tak 120-130 běžně. A že by se stahovali doprava? Ani za nic.
O třista metrů dál budou přece předjíždět, tak „to už za to nestojí“. Času na to se stáhnout spousta, ale nikdo se nestáhnul. Neznám sice německé dopravní předpisy, ale soudím, že i v nich je levý pruh na dálnici určen pouze k předjíždění. V dodržování tohoto pravidla to byla pro německé řidiče jako známka, řekněme, lepší čtyřka. Čest výjimkám. Tyto výjimky ale měly zpravidla českou značku a ne německou. Jestli někdo z levého uhýbal, byli to Češi. Němci ani za nic.
Přikovaní v levém si jedou v tom svém pomalém vláčku a neuhnou a neuhnou. Druhou, avšak podobnou, kategorií jsou „osamělí vlci“ v levém pruhu. Ti sice nejedou v koloně svých soukmenovců, logika jejich jízdy v levém je ale stejná – v dálce je auto v pravém pruhu, tak to oni se nestáhnou. Že by mohli udržet v klidu svou rychlost v pravém, já bych je předjel a oni se mohli za těch 30/60/90 sekund při stále stejné rychlosti klidně zase vrátit doleva při předjíždění toho pomalejšího auta, to je ani nenapadne.
Protože jsem v zahraničí, chovám jsem se k těmto řidičům s velkou ohleduplností a nejprve dodržujíce bezpečnou vzdálenost jim svou pouhou přítomnosti za nimi „naznačuji“, že chci jet rychleji, tak jestli by se laskavě nemohl daný řidič na chvilku stáhnout doprava. Nepochopil. Zkrátil jsem tedy mírně vzdálenost a lehce se přesunul v pruhu ke svodidlům, aby byl můj úmysl zřetelnější. Nepochopil. Přesunu se tedy k pravé části levého pruhu, abych pohyb vozidla za sebou řidič zaregistroval. Stále nepochopil a zarytě zůstává v levém, ačkoliv v pravém má volno.
Začínám tušit, že není slepý, ale jen bezohledný. Ví, že tam jsem, ale prostě neuhne. Nezajímá ho to. Po několika marných pokusech a dvou až třech minutách marné snahy řidiče upozornit, aby dodržoval pravidla a stáhnul se doprava, když je tam volno, podkopnu dva kvalty a beru ho zprava, přičemž v pravém pruhu zůstávám, protože je v něm volno. Kouknu do zpětného, jestli si konečně uvědomil, že mohl jet také v pravém, když v něm jedu já, ale místo toho mne řidič ještě zlostně problikne dálkovými světly (zřejmě za to, co jsem si „dovolil“).
A takto dokola a znovu o dalších pár kilometrů dál a zase a zase. Současně bylo zřejmé, že nevůle západoněmeckých soudruhů uhnout doprava nebyla dána mou středoevropskou registrační značkou, protože jsem viděl řadu stejných situací, kdy se takto bezohledně chovali i vůči sobě.
Nicméně, chci říct, že plně souhlasím s úvahami, které říkají, že umožnit řidičům jezdit na dálnici bez rychlostních omezení od nich vyžaduje velkou míru pozornosti, ohleduplnosti a disciplinovanosti, protože to znamená, že odkudkoliv může kdokoliv přiletět jakoukoli rychlostí, takže taková situace vyžaduje špičkovou a nadprůměrnou pozornost k tomu, co se děje za mnou a opouštím-li snad pravý pruh, abych předjel, pak důsledné „hypnotizování“ zpětných zrcátek a rychle běžící „kalkulačku“ v hlavě, která vypočítává dobu nezbytnou k předjetí a odhadující dobu, za kterou bude to rychle jedoucí auto nebo motorka v levém na mém zadním nárazníku.
Nejsem-li si jist, jestli to stihnu nebo řidiče omezím či ohrozím, tak zůstávám v pravém tak dlouho, dokud si nebudu jist. Když porovnám řidičské dovednosti u nás a v Německu, nemohu ale říct, že by mne tamní řidiči přesvědčili svým chováním. Ve skutečnosti naopak. Na to, jaké požadavky by na ně koncept neomezené rychlosti na dálnicích měl klást, v praxi až na výjimky selhávají.
Jsou nedisciplinovaní, nepozorní a bezohlední. Zpětná zrcátka nehypnotizují, levé pruhy nevyklízí a vůbec se chovají, jako kdyby snad nevěděli, že levý pruh je jen pro předjíždění a že by ho měli striktně a okamžitě vyklízet. Jestli by tohle měl být nějaký vzor pro to, abychom stejný koncept zavedli u nás, tak už dávno můžeme, protože tamní řidiči žádnými vyššími nebo zvláštními řidičskými kvalitami pro tento účel nevynikají. Ve skutečnosti se chovali bezohledněji než tuzemští řidiči a jak jsem psal, jestli někdo uhnul ochotněji do pravého, tak to byli zpravidla Češi.
