Autonomní vozidla a odpovědnost za škodu nebo za dopravní nehodu očima právníka

1. Vina za dopravní nehodu

Nejzajímavějším tématem, které souvisí s autonomním řízením, je to, kdo by odpovídal za nehodu. Stávající právní úprava nedovoluje na pozemních komunikacích provoz vozidla, které není řízeno člověkem. Vždy musí existovat řidič, který vozidlo řídí a ten je také odpovědný za to, že vozidlo ovládá.

A rovnou uvedu, že z právního hlediska považuji za zcela fantaskní, že by kdy neexistovala odpovědnost daného řidiče za nehodu. Ať už jsou dnešní autonomní systémy jakékoli a ať už budou jakékoli, troufnu si tvrdit, že nikdy nedojde k tomu, že by vozidlo nemuselo mít řidiče, který by měl povinnost vozidlo řídit a který má odpovědnost za dopravní nehodu.

Když si vezmu stávající úroveň asistenčních systémů, tak jde zpravidla o souhrn systémů, které udržují rychlost, vzdálenost, brzdí nebo mění směr. Vždy ale tyto systémy vyžadují v našich tuzemských podmínkách řidiče, který řídí. Nelze se zprostit odpovědnosti za nehodu s odkazem na to, že to „samo“ nezastavilo. Odpovědný je vždy řidič.

A nebojím se tvrdit, že ještě hodně dlouho bude. Při stavu stávající dopravní infrastruktury si nedovedu představit, že by nějaký výrobce vozidla vzal na sebe odpovědnost za to, že ten systém plně nahradí řidiče. Ostatně i kdyby takovou odpovědnost na sebe z obchodního hlediska vzal a podporoval řidiče v tom, aby systémům důvěřovali, stejně to řidiče odpovědnosti nezprostí. I kdyby se řidič tisíckrát odkazoval na to, že mu výrobce vozidla garantoval spolehlivost takového systému, své odpovědnosti se nezbaví (navíc bych chtěl vidět výrobce aut, který by si to vzal na odpovědnost).

Nevím, co by se muselo stát, aby se řidič své odpovědnosti zbavil. Dokud nebudou auta jezdit „po kolejích“ a v plně kontrolovatelných podmínkách, tak je to prostě právně vyloučené. A nikde jsem neslyšel, že by někdo plánoval takovou změnu dopravní infrastrukturu, která by to umožňovala. A bez takové dopravní infrastruktury si to nedovedu představit, resp. si nedovedu představit, na základě čeho by mělo dojít ke zproštění odpovědnosti řidiče za řízení takového auta za standardních podmínek naší dopravní sítě.

Dovolím si proto v této souvislosti prorokovat, že za stávajících podmínek nikdy k takové změně nedojde a bez ohledu na to, jak sofistikované budou tyto autonomní systémy, za nehodu bude vždy odpovědný řidič a nikdy se nebude moci zprostit své odpovědnosti, tj. vždy bude mít povinnost řídit a vozidlo ovládat.

2. Náhrada škody

S tím souvisí druhé téma, kterou je náhrada škody. Podíváme-li se dnes do občanského zákoníku, najdeme v ust. §2927 speciální druh odpovědnosti za škodu z provozu dopravních prostředků. Tento typ odpovědnosti se vztahuje na každého (každou osobu), kdo provozuje dopravu. Taková osoba (tj. buď osoba fyzická – člověk nebo osoba právnická jako umělý právní konstrukt) odpovídá za škodu, která vznikla v důsledku provozu vozidla, pokud taková škoda má svůj původ vyplývající z povahy takového provozu (rozumějme, že je to prostě důsledek toho, že se vozidlo pohybuje).

Stávající právní úprava tedy počítá s tím, že zde vždy bude někdo (typicky vlastník vozidla), který nese odpovědnost za vzniklou škodu. Úvahy o tom, že by tuto odpovědnost převzal výrobce vozidla, jsou dle mého názoru stejně pohádkové jako to, že by se řidič kdy zprostil odpovědnosti za důsledky neřízení vozidla.

V našich podmínkách by přenesení odpovědnosti na výrobce znamenalo, že by výrobce garantoval spolehlivost takového systému a důvěřoval mu tolik, že by si byl jistý, že v důsledku jeho selhání ke škodě dojít nemůže. Když odhlédnu od toho, že se řidič své odpovědnosti nezprostí (a to včetně své odpovědnosti za škodu), tak si nedovedu představit, že by se jí zprostil vlastník (provozovatel) a výrobce vozidla by takovou odpovědnost převzal na sebe.

Mám za to, že bezpečným ukazatelem toho, jak výrobci sami důvěřují jimi poskytovaným technologiím bude jejich přístup k tomu, že by takovou odpovědnost převzali. Troufnu si říct, že to nikdy neudělají a že nikdy se nevzdají výhrady v tom smyslu, že za řízení vozidla je vždy ve finále odpovědný řidič.

Můj odhad tedy je, že ani za 30 nebo za 50 let nedojde k žádné podstatné změně právních podmínek řízení vozidel a odpovědnosti z provozu vozidla popsaných shora, protože si nedovedu představit, jak by takové změny bylo možné dosáhnout bez zcela revoluční změny stávající dopravní infrastruktury, která by zajistila kontrolu nad pohybem jednotlivých vozidel. A jakkoli lze různé jízdní asistenty považovat za dobré pomocníky (sám občas používám třeba adaptivní tempomat), nikdy se jako řidiči nezbavíme odpovědnosti za to, že jsme to my, kdo máme ve finále odpovědnost za kontrolu vozidla. Vše ostatní jsou podle mne jen nerealizovatelné sny.