Autobazar půjčil auto zlodějům bez uvědomění majitele. Toho pak podezřívala policie z loupeže

„Dobrý den, Policie České republiky, mluvíme s panem V.? Voláme Vám, abychom zjistili, kde jste a co děláte. Kde máte auto? Voláme Vám, protože máme hlášení o Vašem ujíždění od vloupačky ve zlatnictví,“ slyšel můj rozespalý otec jen několik okamžiků po zvednutí telefonu ve tři hodiny ráno. „Ale.., ale já jsem doma v posteli, ráno vstávám do práce..,“ odpovídá.

Devadesátá léta byla v nové České republice docela divoká. Stát v privatizaci rozprodával obrovské státní podniky obyčejnému lidu za lacino a organizovaný zločin toho legálně využil, aby většině lidí pomohl k rychle vydělaným penězům a následně díky tomu získal miliardy.

Policejní kontrolu po zastavení ze 190 km/h vyřešila zmuchlaná tisícovka a Češi si začali užívat rychlých západních aut, kterým se domácí výrobky zkrátka nemohly rovnat. A spousta z nich se využívala k nezákonným činnostem.

Naším rodinným autem v devadesátkách byl červený kombík Ford Sierra s atmosférickým dvoulitrem SOHC. Táta si k autům nikdy nevytváří citový vztah, ale na Sierru rád vzpomíná, protože byla výrazně lepším autem než stovka a žigulík před ní.

Jenže čas plynul, s blížícím se novým tisíciletím začala Sierra stárnout, a tak se rodiče rozhodli auto prodat skrze dnes už neznámý autobazar v Praze. Relativně dlouho v něm stála, ale protože rodiče již jezdili novým autem, zkrátka čekali, až se najde nový majitel.

Bylo to bezproblémové až do chvíle, kdy nás probudil řinčící telefon okolo třetí hodiny ráno. Policajti se vyptávali na Sierru a nepochybně zaskočili oba mé rodiče. Hlášení policejních hlídek a náhodných svědků zmiňovala naší červenou Sierru, jak ujíždí s bandou zlodějů od vykradeného klenotnictví jen pár hodin před telefonátem.

A policie podle zapsané registrační značky okamžitě usoudila, že řidičem nemohl být nikdo jiný než náš táta. Samozřejmě, že si jej předvolali na služebnu, aby podal vysvětlení. Jenže u nás Sierra nebyla a jako alibi posloužil dokument z autobazaru, který potvrzoval převzetí vozu do prodeje.

Ale kdo tedy ujížděl s naší Sierrou od vloupačky? V dnešních dnech to bude znít až neuvěřitelně, ale tento příběh je skutečně pravdivý. Majitel autobazaru bez upozornění mých rodičů půjčil naší Sierru, jako nepotřebný „ležák“, který může chvíli chybět, svému kamarádovi, který s ním potřeboval něco „převézt“.

Jak policie později zjistila, byl to právě on, kdo s naší Sierrou ujížděl od vykradeného zlatnictví. Auto se do autobazaru, který kvůli tomu byl v maléru až po uši, samozřejmě nevrátilo. Policie jej během několika dnů nalezla odložené na ulici nedaleko Bulovky.

A jak celý příběh skončil? Sierra se k nám na krátký čas vrátila a autobazar k ní přibalil několik desítek tisíc korun jako omluvenku za způsobené problémy. Auto se později prodalo a slehla se po něm zem.

Dneska nám Sierru a její krátkou zločineckou kariéru připomíná jen několik fotografií v rodinném albu a naše vzpomínky z dětství. Když táta jezdil na pětku, to bylo něco! Alespoň tak nám to se ségrou připadalo.