Nedání přednosti vs. rychlá jízda – popáté

Už několikrát jsem se v sérii článků věnoval případům střetu vozidla na hlavní silnici, které výrazněji překročí nejvyšší dovolenou rychlost s vozidlem z vedlejší, které nedalo přednost. Praxe ukazuje, že judikatura se sice vyvíjí směrem k řidičům jedoucím po hlavní, ale neplatí to bezvýjimečně (jak jsem uvedl v některých svých předcházejících článcích) a zejména se ukazuje, že nelze takové případy hodnotit paušálně, ale vždy záleží na okolnostech. Další případ proto bude moct nastínit řidičům, kdy je viníkem řidič na hlavní a kdy na vedlejší.

Ten případ, který se nyní propíral v médiích, tj. případ, kdy na 80ce jel řidič na hlavní silnici 120, zatím v rozhodnutích Nejvyššího soudu nelze nalézt, za to je tam ale jiný, který stojí za zmínku. Nejvyšší soud v něm judikoval několik zajímavých tezí, které se samozřejmě mohou hodit v rámci případné obhajoby.

Případ popisovaný v tomto článku se odehrál v roce 2005 v okolí Nového Jičína. Jednalo se o čtyřproudou komunikaci mimo obec, kde byla nejvyšší povolená rychlost snížena na 50 km/h. Řidič vozidla na hlavní ve Škodě Superb jel v levém pruhu rychlostí (dle znaleckého posudku) nejméně 92 km/h. V pravém pruhu jelo týmž směrem nákladní vozidlo, které Superb předjížděl (podotýkám, že to bylo v jednom směru, protože silnice byla čtyřproudá). Seat Cordoba z vedlejší (měl tam STOPku) neviděl Superba přes to nákladní auto, takže neviděl do toho levého pruhu, ale přesto vjel do křižovatky. Při střetu zahynul řidič Seatu a spolujezdec, další spolujezdec utrpěl těžké zranění.
Okresní i krajský soud vinily řidiče Superbu, Nejvyšší soud jej ale osvobodil. Odůvodnění je velmi zajímavé, vybírám z něho hodnotné argumenty:

„V posuzovaném případě spočívala dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo po hlavní silnici a vozidlo poškozeného vjelo do křižovatky z vedlejší silnice. Obecně vzato, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici.“

Zde Nejvyšší soud zdůraznil, že primárně je vina na tom, kdo nedal přednost v jízdě.

„Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost.“

Toto je velmi důležité, protože často lze slýchat názor, že překročením rychlosti se rychle jedoucí řidič automaticky stává viníkem nehody. Názor jak nepodložený, tak často rozšířený, zejména mezi „spravedlivými“, kteří se vždy tak „propracovaně“ rozčilují nad řidiči jedoucími rychleji, než je dovoleno.„Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod.“

I tento závěr má své opodstatnění. Nedání přednosti v jízdě samo o sobě nehodu způsobit může, rychlost sama o sobě nikdy.

„Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal. Zároveň je třeba zdůraznit, že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat.“Tato část odůvodnění směřuje k případům, kdy Nejvyšší soud naopak shledal vinným řidiče jedoucího po hlavní silnici (viz dříve zmiňovaný článek o motorkáři jedoucím v obci 100 km/h v nepřehledném úseku).

„Obecně není akceptovatelné, aby si nejasnou situaci v silničním provozu řidič vykládal ve svůj prospěch, neboť to je v rozporu s jeho povinností chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, jak to stanoví § 4 písm. a) zákona o silničním provozu. To znamená, že v nejasné situaci se od řidiče vyžaduje odpovídající míra zdrženlivosti projevující se zejména provedením zamýšleného jízdního manévru až poté, co se situace dostatečně vyjasní. Tím spíše si ve svůj prospěch nesmí nejasnou situaci v silničním provozu vykládat řidič, jehož povinností je dát přednost v jízdě, natož je-li mu tato povinnost uložena dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě!“.“

Tady už Nejvyšší soud reagoval na velmi slabou a absurdní argumentaci státního zástupce, podle které vlastně fakt, že přes nákladní vozidlo řidič Seatu neviděl Superba a přesto vjel do křižovatky, je ve prospěch tohoto řidiče Seatu, což je přesně naopak. Pokud tam neviděl, o to větší pozor si měl dát a počkat a ne hrát ruskou ruletu s tím, že za nákladním autem snad nic nepojede, uzavřel Nejvyšší soud.Závěrem bych uvedl, že je z tohoto rozsudku více než dříve patrný důraz na to, aby řidič jedoucí z vedlejší silnice myslel a správně na situaci reagoval a vyhodnotil ji. Nikde se zde neobjevuje argument o důvěře v dodržování předpisů, která by někoho vyvinila apod. Prostě je-li objektivně možné s přihlédnutím k běžné míře opatrnosti a okolnostem daného místa odhalit a vidět řidiče jedoucího po hlavní silnici, a to bez ohledu na to, kolik jede, pak nesprávný nebo nedůsledný odhad jeho rychlosti, podcenění situace, lehkomyslnost, spoléhání se na to, „že jede 50“ apod., jdou jednoznačně za řidičem jedoucím z vedlejší silnice.

Obecně považuji takový závěr za hodnotný, protože více akcentuje zodpovědnost každého řidiče za své jednání oproti stylu „mateřská školka“. Řidiči si musí uvědomit, že k řízení motorového vozidla musí mít určitou zdravotní a odbornou způsobilost v takové míře, aby dokázali situaci popsanou v daném případě vyhodnotit způsobem, na jehož konci nebudou žádní mrtví a zranění. Pokud to řidič nedokáže, není k řízení motorových vozidel způsobilý a nemá za volantem co dělat.

Pokud judikatura Nejvyššího soudu směřuje více k „nakládání“ odpovědnosti na jednotlivé řidiče, jsem rozhodně pro, neboť je tím vychovává (a nutí) k větší samostatnosti a důvěře ve schopnost „zodpovědné samoregulace“, což se časem může projevit pozitivně na bezpečnosti a plynulosti provozu. Naopak přístup typu „mateřská školka“ k tomu jednoznačně nevede.